14.01.2014 | Na pražském hřbitově Malvazinky panuje ve všední den dopoledne dokonalý klid.
Uctít památku blízkých a dát do pořádku hrobové místo přišlo jen pár lidí, mezi nimi i Milena Běličová z Archivu Národního muzea. Když dojdeme k hrobu částečně zarostlému břečťanem, zastaví se a ukáže na něj: „Tady to je“. Stojíme u hrobu jejího předchůdce Václava Schulze, archiváře Národního muzea.
Naší cestě na Malvazinky předcházela ojedinělá kampaň Správy pražských hřbitovů. Ta v létě roku spustila projekt adopce významných pražských hrobů, ve kterém nabídla široké veřejnosti možnost adoptovat hroby slavných osobností. Kdokoliv se tak může přihlásit a zapojit se do financování obnovy, restaurování a záchrany hrobu osobnosti, která je jeho srdci blízká. Správa pražských hřbitovů připravila i jejich seznamy. Člověk se až podiví, kdo všechno se v nich objevuje – namátkou spisovatelé Ladislav Klíma a Karel Jaromír Erben, malíři Julius Mařák, Jakub Schikaneder nebo František Ženíšek, teoretik umění Jindřich Chalupecký nebo první český nakladatel Václav Matěj Kramerius.
Nymburský rodák Václav Schulz (1854 – 1935) ve třiadvaceti letech vstoupil do služeb Národního muzea a strávil zde celý svůj profesní život až do roku 1915, kdy odešel do předčasné penze. Traduje se, že tak učinil kvůli mladšímu kolegovi, aby ho uchránil před vojenskou službou.
Schulz se zasloužil především o reorganizaci archivu muzea, jehož se stal později ředitelem. Zkatalogizoval rozsáhlou sbírku muzejních archiválií, zasloužil se i o pořízeních opisů archiválií souvisejících s českými dějinami z domácích a zahraničních archivů. Zachránil před zkázou některé prameny a fondy tím, že je převzal do archivu. Věnoval se také vědecké práci, zejména pořizování soupisů z muzejních archivních fondů. Jeho dílo dodnes ulehčuje orientaci v Archivu Národního muzea.
„Poněkud zvláštní je, že nevíme, jak Václav Schulz vypadal,“ říká Milena Běličová, „nedochovala se žádná jeho fotografie. Jsou tu ovšem nespočetné písemnosti, které po něm zůstaly, a můžeme jen obdivovat jeho drobné a precizní písmo, které vypadá jako vytištěné.“
Jak vyplývá ze vzpomínek jeho současníků, byl Schulz povahy spíše uzavřené. Za vše snad mluví korespondenční lístek, který poslal svému kolegovi Zdeňku Nejedlému v roce 1905. V něm odmítá pozvání na Nejedlého svatbu takto:
„Ke dni 2. září račte přijmouti mé srdečné blahopřání! Laskavého pozvání Vašeho však použíti nemohu, poněvadž se podobných slavností ze zásady nikde a nikdy neúčastním. S upřímným přáním všeho dobrého, Váš Schulz.“
Skrývá se snad v osobnostních rysech Václava Schulze odpověď na to, proč byl jeho hrob na začátku tohoto roku zcela zarostlý břečťanem a nabídnut Správou pražských hřbitovů k adopci? Jisté je, že Václav Schulz děti neměl, vychoval však své následovníky v Národním muzeu. „S kolegy v Archivu Národního muzea jsme se dohodli, že Schulzův hrob adoptujeme,“ říká Milena Běličová: „hrob je naštěstí v poměrně dobrém stavu, takže stačilo zaplatit pronájem a další péči o něj zvládneme vlastními silami. V roce 2014 se jej pokusíme opravit – krásný pískovcový náhrobní kámen vyčistíme a na hrob vysadíme barvínek.“
Pomalu se blíží poledne a lidí na hřbitově Malvazinky přibývá. Nenápadný hrob Václava Schulze je důkazem, že i velké dílo může mít velmi skromnou podobu.
KAM DÁL?
Moderní muzejní komplex v centru metropole
Nová budova splnila sen o rozšíření muzea
Po stopách tajemství Historické budovy Národního muzea
(dan)
Archeologie Historie Hudba Lidová kultura Mimoevropské kultury Osobnosti Přírodní vědy Rekonstrukce Restaurování Rukopisy a tisky Umění Vánoce Výstavy
Muzeum 3000, zpravodajský portál Národního muzea, odhaluje jedinečná tajemství. Více se dozvíte zde!