Kde jsou prachy na ryby? Objev vzkazu z minulosti

05.12.2014 | V Historické budově Národního muzea byl při demontáži původních vitrín objeven nápis starý více než sto let. Řemeslníci, kteří na vitrínách tehdy pracovali, si v nápisu trpce stěžují na svůj osud – nedostali totiž prý v předvečer Štědrého dne roku 1899 za svou práci zaplaceno a neměli tudíž ani "prachy na ryby".

„Prokleta budiž ! ta černá práce !
za 560 zl. zhotovena od 4 dělníku.
pruměrný výdělek 11 zl. týdně 9 hodin deňě práce.!
pan Šef foršus dat nechce. a doplatek taky ne. hanba mu.
1899 23/12 zítra štědrý den.
Kde jsou prachy na ryby.
Pavel Hons
Chlad Vincenc
Levý Jos.
Swoboda Frant.“

Tento nápis byl objeven při demontáži jedné z vitrín, ve kterých se v Historické budově Národního muzea uchovávaly rozměrné grafické listy. Smysl vzkazu je jasný, řemeslníci, najatí na zhotovení vitrín si stěžují na to, že nedostali zaplaceno a je dokonce možné, že pracovali na černo („ta černá práce“) a nebyli proto schopni svou mzdu ze zaměstnavatele „vymámit“. Úkryt pro tento vzkaz zvolili velmi dobře, protože zatímco svrchní část vitríny byla již v minulosti demontována, nápis byl skryt pod další deskou, pod kterou nemohl být při běžné manipulaci objeven.

Vzkaz z minulosti tak spatřil světlo světa až po téměř 115 letech.

Řemeslníci ve vzkazu uvedli, že jejich mzda byla 11 zlatých týdně. Zajímavé je, že v této době se již zlaté nerazily, protože byly nahrazeny v roce 1892 korunovou měnou. Zůstávaly však nadále v oběhu a jejich hodnota byla oproti koruně dvojnásobná. Co si bylo možné za 11 zlatých koupit? Například v roce 1906 stál litr mléka v přepočtu 0,15 zlatých, chléb přibližně také tolik, boty 6 zlatých, pánský oblek z konfekce od 12 do 24 zlatých. Kráva stála 110 až 140 zlatých. Jak je vidět, nežili si řemeslníci, kteří se podíleli na výrobě vitrín pro Národní muzeum, na příliš „vysoké noze“.

„Objevení takového nápisu je dost výjimečné,“ říká Lubomír Sršeň z Oddělení starších dějin Národního muzea, „ pamatuju si ale, že jsme v soše maršála Radeckého našli skleněnou láhev od mléka z doby první republiky, ve které byl vložen zápis o tom, kdo sochu sestavoval, včetně podpisů.“ Znamená snad tento nápis, že v době, kdy se vitríny zhotovovaly, existovaly už v rámci stavby finanční těžkosti, kvůli kterým řemeslníci svou mzdu nedostali? "Je to překvapující zjištění, protože podle archivních materiálů probíhaly veškeré práce na budově Národního muzea včetně jejich zadávání i organizace velice precizně. Archivní dokumenty jasně říkají, že splátky zapojeným firmám probíhaly tak, jak bylo naplánováno," vysvětluje Lubomír Sršeň.

Zdá se tedy, že šlo spíše o špatné pracovní podmínky zaměstnanců v rámci jednotlivých firem. Bohužel vzkaz z minulosti neříká, o jakou firmu se tehdy mohlo jednat a tak se nikdy nedozvíme, kdo byl viníkem této události. Nevíme ani, jak celá událost nakonec dopadla, a zda řemeslníci nakonec své „prachy na ryby“ šťastně dostali.

Nápis na vitríně bude zachován a je plánováno jeho možné využití v rámci chystaných expozic Historické budovy Národního muzea.

Vitríny byly vyráběny několika pražskými firmami ještě dlouhých dvanáct let po oficiálním otevření muzea pro veřejnost v roce 1891. Vyžádaly si nečekaně vysokou sumu 400 000 zlatých, což činilo jednu šestinu celkového nákladu na novostavbu (!). Vysoká cena, jež současníky nemile překvapovala, však umožnila vznik vysoce účelného a esteticky dokonalého muzejního mobiliáře, který znamenal velký pokrok v dosavadní výstavní praxi.

Moderní vitríny umožňovaly vystavovat i vzácné exponáty zcela bezpečně, bez většího počtu dozorců, a dokázaly je dokonale chránit před věčným nepřítelem muzejních sbírek, před prachem. Jejich horní, prosklené části představovaly exponáty běžným návštěvníkům, zatímco v dolních, uzavřených skříních byly k dispozici další sbírky studijního charakteru, určené pro vážnější badatele. Většina z vitrín sloužila spolehlivě a bez obtíží až do ukončení provozu a vystěhování sbírek v roce 2012.

Tento krásný novorenesanční mobiliář navrhl architekt budovy, profesor Josef Schulz.

Jeho projektům předcházely velkoryse zorganizované cesty muzejních kustodů po šestnácti předních evropských muzeích, jejichž smyslem bylo vytipování nejvhodnějších podob muzejního mobiliáře. Josef Schulz pak, inspirován poznatky shromážděnými na cestách, navrhl asi třicet nejrůznějších typů vitrín řešených individuálně podle potřeb nejrůznějších druhů sbírek. Své promyšlené a detailně propracované návrhy, využité znovu při vybavování interiérů Uměleckoprůmyslového muzea, pak v roce 1900 vydal ve dvoudílné publikaci s názvem Skříně výstavní Musea království českého a umělecko-průmyslového musea obchodní a živnostenské komory v Praze. Tak je zpřístupnil jak kustodům jiných českých muzeí, tak studentům technických oborů a dalším zájemcům.

Profesor Josef Schulz se tak stal prvním českým architektem, který se zabýval navrhováním specifického výstavního mobiliáře pro potřeby muzejních expozic.

Tato jeho role nebyla dosud po zásluze doceněna. Vzhledem k tomu, že Josef Schulz nebyl jen projektantem, ale i stavitelem muzejní budovy a po celou dobu na ni autorsky dohlížel, dokázal ji vtisknout jedinečný a jednotný autorský rukopis. Tím, že muzejní palác vytvářel od první architektonické skici až po poslední detail zámku u vitríny, nám zanechal jedinečné a celistvé umělecké dílo (německy Gesamtkunstwerk), vyznačující se v celku i detailu čistým neorenesančním stylem. Památka takové komplexnosti, spjatá navíc s osobou jediného tvůrce, nemá v historii ani v současnosti naší kultury srovnatelnou obdobu. 

KAM DÁL?

Za minulostí Historické budovy Národního muzea

Za minulostí Historické budovy Národního muzea - II.díl

Za minulostí Historické budovy Národního muzea III.díl

Za minulostí Historické budovy Národního muzea IV. díl

Za minulostí Historické budovy Národního muzea V. díl

Za minulostí Historické budovy Národního muzea VI. díl

(dan)

Diskuse