27.06.2016 | Australský hudební nástroj didžeridu se vyznačuje specifickou technikou hraní i nezaměnitelným zvukem. Objevuje se v legendách, je vyobrazeno na skalních malbách a používá se při řadě aboridžinských ceremonií. Přestože je pro Austrálii tak typické, nacházel se až donedávna ve sbírkách Náprstkova muzea pouze jediný kus. Vloni přibyl druhý, který umožňuje zajímavé srovnání.
Didžeridu (psáno též didgeridoo nebo didjeridoo) proslulo nejen charakteristickým vibrujícím zvukem, ale také zvláštní technikou, při které se hráč nosem nadechuje a ústy vydechuje. Správné ovládnutí tohoto způsobu hraní tak umožňuje vyluzování nepřetržitého tónu po prakticky neomezenou dobu. Hra na didžeridu však v žádném případě není jednotvárná, naopak: při pozorném poslechu lze rozlišit různé rytmické vzorce a dechové efekty.
Přestože se různé legendy o vzniku didžeridu liší, často se objevuje motiv, kdy hrdina hledá dřevo na otop. Objeví eukalyptový kmínek, jehož vnitřek je vyžraný od termitů. Ve snaze dostat termity ven pak hrdina přiloží ústa k jednomu konci, foukne dovnitř – a ozve se charakteristický zvuk.
Eukalyptus je pro výrobu nástroje nejtypičtější, ale je možné použít i jiné tvrdé dřevo. Případné praskliny jsou vyspraveny voskem, který se někdy používá i na vytvoření jakéhosi náustku na jednom konci. Nástroj může být zdobený i nezdobený; zejména výrobky určené pro turisty jsou bohatě malované tradičními i pseudotradičními motivy. A právě tady se nabízí zajímavé srovnání obou kusů ve sbírkách Náprstkova muzea.
Jeden je tmavě hnědý a nezdobený. Do sbírek Náprstkova muzea jej v roce 1970 daroval bývalý kurátor Stanislav Novotný, který podnikl o rok dříve cestu po Austrálii. Didžeridu získal v „malém opuštěném táboře“ na severu země. Druhý nástroj, který se do Náprstkova muzea dostal vloni prostřednictvím soukromého daru, je omalovaný ornamentálními i zvířecími motivy v černé, bílé, červené a žluté barvě. Do Prahy byl dovezen v 70. letech jako suvenýr z cest. Tento zdobený nástroj se do sbírek Národního muzea dostal až v roce 2015. Přestože jsou oba nástroje téměř stejně staré, rozdíl mezi turistickou a neturistickou produkcí je patrný na první pohled.
Na druhou stranu neplatí, že malovaný kus je určený výhradně pro turisty. Nástroje si malovali a malují hráči z Austrálie i z jiných částí světa. Někdy k jejich výrobě používají i zcela jiný materiál, než dřevo – hlínu, kov, sklo nebo třeba plast. Didžeridu je populární a využívané nejen v australské hudbě, ale i v mnoha jiných žánrech. Přechod do moderní doby, která byla soumrakem mnoha tradičních umění, zvyků i výrobků, tak zvládlo zcela bez problémů.
Autorkou článku je Gabriela Jungová z Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur.
(EK)
Mimoevropské kultury
