03.01.2018 | I když je už "po sezóně" a na košíky většiny houbařů sedá prach, nemusí být milovníci hub smutní. V prosinci vyšel nový atraktivní atlas, který představuje houby Šumavy a Novohradských hor. Jeho prohlížení jistě zpříjemní čekání na teplejší počasí. Na vzniku atlasu se podílel i mykolog Národního muzea Jan Holec, se kterým jsme si popovídali o jeho práci nejen na nové publikaci.
Na kolika atlasech či dalších publikacích o houbách jste se již podílel?
Obrazové publikace pro nejširší veřejnost mám „na kontě“ dvě – Přehled hub střední Evropy vydaný v roce 2012 a tento nově vyšlý atlas. Další mé publikace jsou buď čistě odborné nebo populárně-naučné a je jich už přes stovku.
Každý houbař má doma jistě Atlas hub od Miroslava Smotlachy. Proč vlastně vznikají stále nové a nové atlasy? Mění se nějak v průběhu let poznatky z oblasti mykologie a dá se říci, že jsou některé starší publikace již překonané?
Na Smotlachy pozor – byli dva, otec František a jeho syn Miroslav. Zatímco otec ve svých atlasech šířil některé nepravdy (o houbách jako „masu lesa“ nebo o tom, že několik prokazatelně jedovatých hub se dá jíst...), synův atlas už tyto výstřelky neobsahuje.
Proč stále nové atlasy? Snad každý mykolog má touhu vydat „svůj“ atlas, pojatý maličko jinak než ostatní atlasy. Třeba ze „svého“ území nebo s novými lepšími fotografiemi. A mykologické poznatky se opravdu mění. Rozlišují se nové druhy, mění se pohled na jedlost některých hub, tradiční druhy mají v důsledku nových poznatků jiná jména, některé houby ubývají, jiné se šíří. V každé době je dobré mít po ruce atlasy, které nejsou starší než řekněme dvacet let a přinášejí aktuální poznatky.
Dáváte vy osobně v publikacích o houbách přednost ilustracím, nebo fotografiím?
Obojí je dobré. Na malované ilustraci se dají „vypíchnout“ důležité rozlišovací znaky, kvalitní fotografie zase vystihne všechny jemné nuance a zobrazí i prostředí nálezu. Vždy je důležité mít dobrou předlohu – hezky vyvinuté plodnice daného druhu. Ale najít takové, to dá někdy velikou práci a může to trvat několik let.
Atlas hub Šumavy a Novohradských hor vyniká špičkovými barevnými fotografiemi – jak náročné je získat snímky méně obvyklých druhů hub? Máte osobně zkušenost, kdy jste měl problém najít exemplář druhu, který jste k něčemu potřeboval?
Ano, pořídit dobré fotografie vzácných hub je náročné, protože musíte dobře znát jejich stanoviště a místa výskytu (nebo znát někoho, kdo vás na ta místa zavede). Problémy jsou pořád: zrovna v roce 2017 jsme během suchého léta a podzimu nenašli vhodné plodnice na obálku našeho šumavsko-novohradského atlasu a museli jsme vzít zavděk staršími. A to jsme tomu věnovali nejméně deset dní úmorného hledání v suchých lesích plných komárů.
Jak práce na takové publikaci probíhá a kolik lidí se na ní podílí?
Každý autor má jiný postup. My patříme ke skupině lidí, která pracuje pomalu a důkladně. Poznatky o výskytu hub na Šumavě a v Novohradských horách a jejich fotografie jsme shromažďovali zhruba dvacet let. Samotné psaní knihy naopak proběhlo velmi rychle – od dubna do srpna roku 2017. Každý z nás tří autorů napsal texty ke zhruba osmdesáti druhům hub, přičemž využíval údaje z několika vlastních databází, zkušeností uložených v paměti a stovek odborných publikací. Pak jsme si texty vzájemně opravovali (někdy i po docela vzrušených diskusích) a v mezičase sháněli fotografie některých druhů hub od spřátelených fotografů. Tisková příprava v nakladatelství Karmášek běžela zhruba tři měsíce. Myslím, že mohu zobecnit, že každý atlas je určitým milníkem v díle mykologa a představuje vyústění mnohaleté práce.
Houby Šumavy a Novohradských hor studujete dlouhodobě, máte k té oblasti nějaký speciální vztah?
Ano, pocházím z Předšumaví, z Prachatic. V šumavských bučinách jsem dělal svou diplomovou práci a v letech 1996–2006 pracoval na třech výzkumných projektech věnovaných houbám Šumavy. Mám Šumavu rád a zejména miluji Boubínský prales.
Dá se říci, jaké druhy jsou v této oblasti nejvzácnější?
Je jich celá řada. Zajímavé jsou třeba ty, které mají na Šumavě jedinou lokalitu v rámci České republiky. Je to například modralka laponská, chorošovitá houba typická hlavně pro dobře zachovalé severské jehličnaté lesy. U nás roste jedině v Boubínském pralese.
Jezdíte za houbami i do ciziny?
Ano, každý rok pořádáme s různými kolegy výzkumné cesty na zajímavé zahraniční lokality. Hodně jsem pracoval například ve slovenských a ukrajinských Karpatech. Letos a loni jsme studovali houby Bělověžského pralesa v Polsku.
Přiblížil byste čtenářům, co je vlastně prací mykologa v Národním muzeu?
Každý správný muzejník dělá tři okruhy prací: stará se o svou sbírku, dělá vědecký výzkum „své“ skupiny organismů a získané poznatky předává veřejnosti (popularizační práce). Já mám třeba na starosti tři depozitáře, které obsahují skoro dvě stě tisíc dokladových sběrů hub získaných do muzea od roku 1818.
Když nepracuji v nich, píšu odborné články a zároveň každý den zodpovídám desítky nejrůznějších dotazů, telefonem nebo e-mailem. Ptají se nás odborníci, domácí i zahraniční, lidé nám posílají fotografie hub k určení nebo se dotazují, co dělat, když jejich anglický trávník „ničí“ špička travní (radíme jim nedělat nic a sbírat si plodnice do polévky).
Houbaření je u nás téměř národním sportem, proto si jistě tato nová publikace najde své čtenáře. Jaký máte ale na fenomén masového sběru hub názor? Sledujete za svou odbornou kariéru nějaké změny v „laickém“ houbaření, mění se intenzita, přístup lidí k chování v lese nebo informovanost veřejnosti?
Tlak houbařů na naše lesy je čím dál větší. Lidé více jezdí auty, sledují houbařské weby („už rostou, tam a tam, zítra tam jedem“), svolávají se přes sociální sítě…
S řadou kolegů, odborných mykologů, jsme došli k tomu, že houbaření už není třeba propagovat, ale spíš kultivovat – že důležitý je zážitek z lesa, že není nutné dovézt stovky plodnic, ale stačí jich pár. Jako mykologové jsme někdy docela rozmrzelí z toho, že jediné, co většinu lidí na houbě zajímá, je to, zda je jedlá. Přitom houby jsou krásné, zajímavé a v přírodě hrají nesmírně důležitou roli.
Máte nějaký osobní houbařský sen? Je nějaký druh, který jste ještě nikdy osobně neviděl a chtěl byste jej najít?
Houbařský sen nemám. Mám ale sen mykologický. Pojďme si to vysvětlit. Houbaři jsou sběrači a konzumenti hub (mykofágové), jsou jich u nás statisíce. Pak jsou tu milovníci a znalci hub (mykofilové), těch je několik málo tisíc, a nakonec pár desítek mykologů – lidí, kteří obor mykologie vystudovali nebo se ho do hloubky naučili samostudiem a houby jsou hlavně předmětem jejich odborného zájmu (studují jejich systematiku, fyziologii, genetiku atd.). Mým současným mykologickým snem je zjistit, které druhy hub dávají přednost přirozeným lesům – pralesům. Chtěl bych všechny takové druhy postupně najít a podrobně prostudovat.
A na závěr asi obvyklá otázka: houbařská sezóna pro většinu z nás již letos skončila. Vyrážíte ale do terénu i v zimě a co lze případně v zimních měsících v lese najít?
Já osobně v zimě na houby nechodím, spíše relaxuji po náročné sezóně a připravuji články o zajímavých nálezech. Během oblev se ale některé houby dají najít – hlíva ústřičná, penízovka sametonohá, ucho Jidášovo… Kdo ví, kde je hledat, může mít houbové pokrmy z čerstvých hub i v zimě. Je ale dobré myslet na to, že houby jsou ne objemová potravina, ale přísada – pochutina. Vyhneme se tím i hromadění těžkých kovů a radioaktivních nuklidů ve svém těle – některé druhy hub totiž tyto prvky kumulují…
Děkujeme za rozhovor
Další informace o knize Atlas hub Šumavy a Novohradských hor naleznete na adrese www.sumava-houby.cz
(per)
Přírodní vědy
