Jak na houby? Poradí mykolog Národního muzea

21. 10. 2013 | Letos na podzim houby krásně rostou, to potvrdí každý více či méně ostřílený houbař. Vrchol houbařské sezony máme už sice za sebou, lesy jsou však stále plné chutných plodnic. Mykolog Národního muzea Jan Holec radí, jak "jít správně na houby", abychom si mohli vychutnat kouzlo, které sběr hub nabízí.

václavka smrková, oblíbená jedlá houba, ale až po důkladné tepelné přípravě (nejméně 20 minut dusit)

Sběr hub přináší neobyčejné zážitky v krásných koutech přírody. Je to relaxace, zábava, vzrušení, a koneckonců i užitečná záležitost – vždyť houbové nebo houbami ochucené pokrmy jsou vítaným zpestřením jídelníčku.

Jak se na nejlépe na sběr hub vybavit? Je to jednoduché – stačí pevné nepromokavé boty, oblečení do přírody (dlouhé kalhoty a bundu jako ochranu proti klíšťatům a bodavému hmyzu) a proutěný košík (je nejlepší – větrá a houby se v něm nezapaří), obyčejný kapesní nůž. To je minimální varianta – podle svého zaměření si každý může přibrat i další užitečné věci, třeba nějaký dobrý a skladný atlas hub, hůl, pláštěnku, deštník, fotoaparát, GPS přístroj, mobilní telefon... Méně ale bývá více – čím méně toho nosíme, tím lépe se nám vnímají krásy přírody a koneckonců se i méně nadřeme ...

A kam na houby vyrazit? Kdo má svá oblíbená místečka, vyrazí obvykle na ně. Zkušený houbař nebo mykolog najde houby téměř všude – na lukách, mezích, v remízcích i lesích. Svátečním houbařům lze doporučit větší lesní celky v pahorkatině a podhůří, kde nějaké ty houby vždy najdou, pokud budou trpěliví a bude jen trochu vlhko. Ideální je konec léta a podzim, kdy tvoří plodnice největší počet druhů.

Zdůraznil bych ale, kam v zájmu přírody nechodit – do rezervací a prvních zón národních parků.

Rezervace jsou značené tabulemi se státním znakem na vstupních cestách a po obvodu dvojitými červenými pruhy na stromech nebo sloupcích. Ani v nich, ani v prvních zónách národních parků sběr hub není povolen a má to své dobré důvody – stálý přísun výtrusů z plodnic zajišťuje přežití hub na těchto významných lokalitách. Ona to není legrace – mnohá velmi cenná chráněná území leží poblíž velkých měst (nebo přímo v nich) a stovky neukázněných houbařů by je mohly doslova „roznést na kopytech“...

šupinovka ježatá, velmi vzácná, roste zejména v přirozených lesích

Jak se chovat v lese? Tiše a nenápadně. Jedině tak si vychutnáme i další zážitky z okolní přírody – zpěv ptáků, šumění větru v korunách, vůni lesa (takže nekouříme – tím zároveň nezapálíme les; i to se bohužel stává). V posledních letech je velkým problémem motorizované houbaření – když média podporovaná některými samozvanými „mykology“ vyhlásí, že „už rostou“, v nastalé hysterii se konají do vyhlášených houbařských lesů (většinou v pohraničí) doslova nájezdy desítek a stovek aut, která pak parkují tam, kde nemají. To přináší řadu problémů (blokování lesních cest, rozježděný povrch, znečišťování lesů výfukovými plyny, unikajícím olejem a palivem atd. atd.). Je třeba zaparkovat na oficiálních parkovištích a do lesa dojít pěšky. Vrátíme se pak nejen s houbami, ale i s lepší kondicí a vyvětranou hlavou. Ideální je jet hromadnou dopravou, to si pak na závěr vycházky můžeme dopřát i nějaké to pivo ve venkovské nebo turistické hospůdce...

muchomůrka pošvatá, jedlá, nevalná. Od jedovatých muchomůrek se liší nepřítomností prstenu

Co dělat, když najdu houbu? Staré přísloví praví: „Když se na houbu podíváš, už neporoste“. Je to v podstatě pravda – když v okolí plodnice příliš dupeme, zpřetrháme vlákna podhoubí, která do ní „pumpují“ vodu a živiny. Přistoupíme tedy jemně, pečlivě prohlédneme okolí (mnohé druhy rostou ve skupinách) a opatrně houby vytahujeme z půdy.

A to tak, abychom vždy vytáhli celou plodnici, včetně spodku třeně (nohy).

Na spodku třeně jsou totiž důležité poznávací znaky, třeba cípatá pochva smrtelně jedovaté muchomůrky zelené nebo sytě a intenzivně žloutnoucí báze slabě jedovatého žampionu zápašného. Takže: nikdy houby neuřezáváme nožem nad zemí! Jamku po vytažení houby jemně zakryjeme mechem nebo jehličím, aby půda zbytečně nevysychala. Houby je pak dobré očistit o kousek vedle, abychom na místě růstu plodnic nedupali, a odřezky nerozhazovat, nýbrž soustředit na jedno místo. Nevypadá pěkně, když je celý les posetý odřezky, některé houbaře to dokonce rozčiluje (jak to, že já nic nenacházím, a ten pacholek přede mnou ano...).

vláknice začervenalá, prudce jedovatá

Jak s houbami naložit doma? To už záleží na každém z nás – houby můžeme sušit, vařit, nakládat do octa nebo soli, zmrazit nebo nechat zkvasit; v knihách a na internetu je nepřeberný počet návodů a receptů. Je ale důležité udělat to co nejdříve po sebrání, ideálně ještě tentýž den. Houby se totiž snadno kazí nebo porůstají plísněmi. Produkty rozkladu nebo plísňové toxiny jsou velmi nebezpečné a není radno si s nimi zahrávat. Skladování v lednici (při teplotách mírně nad nulou) omezme proto na minimum.

S kým a jak se podělit o své houbařské zážitky nebo gurmánské výtvory? Pokud nám nestačí rodina, kolegové nebo známí, je možné kontaktovat jiné lidi, zajímající se o houby. Ti se dělí na 3 druhy: houbaře neboli mykofágy (jejich cílem je najít houby a ty pak sníst), milovníky hub neboli mykofily (houby nejen jedí, ale mají je rádi jako takové a zajímají se o ně – kupují si knihy, houby fotografují, shánějí informace na internetu, navštěvují houbařská fóra, např. Nahuby nebo Domov amatérských mykologů) a odborné znalce hub neboli mykology (mykologii jako vědu vystudovali na vysoké škole nebo dlouhodobým odborným zájmem a publikační činností prokázali, že je houby zajímají do hloubky).

Pozor – řada lidí, kteří v médiích vystupují jako mykologové, jsou ve skutečnosti mykofilové a nemají potřebnou odbornou úroveň na to, aby vyslovovali nějaké zásadní názory.

Skuteční mykologové jsou většinou členy České vědecké společnosti pro mykologii (ta vydává odborné časopisy, pořádá konference a semináře), zatímco mykofágové a mykofilové jsou převážně soustředěni v České mykologické společnosti (vydává populární časopis, provozuje houbařské poradny, má řadu poboček a klubů po celé ČR).

korálovec bukový

Na otázky odpovídal Jan Holec z Mykologického oddělení Národního muzea.

 

KAM DÁL?

Ocenění Slovník roku 2013 putuje i do Národního muzea

Nové knihy přírodovědců Národního muzea

Jak se vařilo a jedlo za monarchie VI. díl

 

(dan)


Diskuse

Identifikace dřevokazné houby Jiří Kameníček 19. ledna 2014 9:34
odpověď Národní muzeum 23. ledna 2014 11:31