V pekle koncentračního tábora pomáhalo k přežití umění

27.01.2015 | Před sedmdesáti lety byl Rudou armádou osvobozen nacistický vyhlazovací tábor Osvětim na území dnešního Polska a v tento den se také slaví Mezinárodní den památky obětí holokaustu, vzpomínka na miliony zavražděných. Poselství, které za sebou zanechali přeživší peklo táborů zní jasně: lidstvo nesmí nikdy zapomenout na hrůzy, které oběti holokaustu prožily, a musí předcházet jejich opakování. Jednou z těch, která o svých zážitcích napsala, byla i tanečnice Nina Jirsíková.

Tanečnice Nina Jirsíková, která před 2. světovou válkou tančila v karlínském divadle Théâtre Variété a v Osvobozeném divadle, byla zatčena Gestapem na na jaře 1941. Záminkou k jejímu zatčení byl alegorický pantomimický balet Pohádka o tanci, k němuž napsala libreto a vytvořila choreografii, a který uvádělo divadlo E. F. Buriana. V prosinci 1941 byla z pražské Pankráce, kde byla vězněna, odvezena do německého ženského koncentračního tábora Ravensbrück.

Ravensbrückem prošlo mezi lety 1939-1945 podle odhadů okolo 130 000 vězenkyň nejrůznějších národností. Nejvíce žen pocházelo z Polska, Německa, Francie a Ruska, byly mezi nimi i židovské a romské ženy. První dva roky po otevření tábora byly podmínky pro vězenkyně velmi dobré, měly dost jídla i dobré hygienické zázemí. To se však začalo měnit jak se zostřující se politikou vůči nepřátelům říše a "podlidem" (Untermenschen), tak s narůstajícími počty žen v táboře. Podvýživa, vyčerpání, nucené práce, nedostatečná lékařská péče a hygiena vedly k vysoké úmrtnosti vězenkyň. Odhaduje se, že až 50 000 všech vězněných zemřelo v důsledku podvýživy a dalších faktorů, další tisíce byly poslány do plynových komor nebo na konci války na pochod smrti, jehož prostřednictvím se nacisté pokoušeli zbavit svědků, kteří by mohli po válce informovat o poměrech v táborech. 30. dubna 1945 byl Ravensbrück osvobozen Rudou armádou, která zde našla na 2 000 podvyživených a nemocných.

Nina Jirsíková (více o jejím životě zde) strávila v Ravensbrücku čtyři roky. Dva dny před osvobozením tábora byla společně s 20 000 ostatními vězenkyněmi  vyhnána na pochod smrti, který byl šťastně osvobozen sovětskými vojsky. Měla to štěstí, že se jí podařilo přežít, vrátit se domů a pokračovat dál v divadelní kariéře. Když jí bylo 64 let, sepsala svoje vzpomínky na Ravensbrück a doložila je malbami z táborového života. Od roku  1979 je její pozůstalost součástí Divadelní sbírky Národního muzea.

"I o tomto umění v lágru chci napsat, aby se na to docela nezapomnělo."

Vzpomínky Niny Jirsíkové se vztahují vedle popisů každodenního života v táboře a boje o přežití hlavně ke strategiím, jak si uchovat duševní rovnováhu uprostřed utrpení. Obrovskou roli v zachování morálního a duševního zdraví vězenkyň hrála jejich vlastní umělecká tvorba, možnost přečíst si nebo zarecitovat báseň, zazpívat si nebo zahrát divadlo. Všechny tyto aktivity byly samozřejmě zakázané, stejně jako přechovávání osobních věcí, což ztěžovalo jakoukoliv snahu o uměleckou činnost.

"Začnu od začátku, kdy já přišla do lágru a postupně se seznamovala s tím, co pod povrchem  všedních hrůz bujelo jako zakázaná květina. To zázračné koření, které posilovalo duše v ubitých tělech. Když jsem tehdy přišla do lágru a poznávala prostředí, bylo pro mě nepředstavitelné, že by v tomto pekle mohlo umění, moje milované umění, třeba jen cípečkem se zachytit – jen skulinkou proniknout. Ale již první rok, co jsem se v lágru aklimatizovala, jsem pozorovala, že některé ženy stále něco kutí a skrývají, půjčují si a tajně předávají."

"Každá nová žena, když přišla na blok, byla druhými donucena vzpomínat na to, které verše zná nazpaměť."

Sešit v černých deskách, do kterého vězenkyně zapisovaly básně, aby si je mohly připomenout, naučit nebo prostě jen se s nimi potěšit, šel podle Jirsíkové z ruky do ruky, a tak se jej podařilo ukrývat před dozorkyněmi. Na Štědrý večer 1942  Nina Jirsíková poprvé po více než roce tančila (samozřejmě tajně) pro své spoluvězenkyně, což byl pro ni jeden z nejfantastičtějších zážitků v životě: "Přihlížející ženy, které naplňovaly místnost až ke stropu, žily mou pantomimu sebou. Z počátku se rozplakaly nad mou i nad svou bídou, později se jim hlavy narovnávaly, povstávaly, začaly rytmicky přitleskávat. Tanec de facto skončil tak, že jsme byly jedno tělo, jedna duše, která se vzdorovitě postavila svému utrpení." Později v letech 1944-45, když se dozor v táboře poněkud uvolnil, tančila Nina Jirsíková pro své spoluvězenkyně skoro každou neděli.

České ženy v lágru zorganizovaly taky recitál Máje, jednoaktový skeč pouze pro ženské role, některé vyráběly vlastnoručně napsané a ilustrované knihy. Různé národnostní skupiny v táboře měly svoje umělkyně, které pomáhaly ostatním zapomenout alespoň na chvíli na krutou skutečnost lágrového života.

"Lze říci, že v té hrůze nesvobody a perzekucí jsme si dovedly vytvořit svět vzájemné útěchy a posily, na který nelze do smrti zapomenout. Ba nejednou v nynějším životě se ve vzpomínkách utíkáme k tehdejší své nevysvětlitelné síle a vůli k životu, kterou jsme čerpaly ze vzájemné pomoci."

V článku byly použity některé informace z knihy Nina Jirsíková – Vzpomínky tanečnice. Ilustrace pochází z knihy Nina Jirsíková – Ravensbrück.

KAM DÁL?

Kresby Josefa Čapka z koncentračního tábora

Prošla koncentračním táborem, tance se však nevzdala

Po hrůzách války přinášejí knihy světlo

(dan)

Diskuse