Prošla koncentračním táborem, tance se však nevzdala

15. 1. 2014 | Nina Jirsíková začínala jako revuální girl v Karlíně, tančila v Osvobozeném divadle i divadle E. F. Buriana. V jednatřiceti letech byla odvlečena do ženského koncentračního tábora Ravensbrück, kde strávila 4 roky. Po návratu domů pokračovala v úspěšné divadelní kariéře a v závěru života sepsala své vzpomínky, které nyní vydalo knižně Národní muzeum.

Jenčíkovy girls, Osvobozené divadlo, 30. léta 20. století

Ve vzpomínkách na to, jak ji zatýkalo Gestapo v roce 1941, Nina Jirsíková píše: "Za sebou jsem měla šestnáct let taneční a choreografické práce v pražských divadlech, práce velmi intenzivní. (...) První dny ve vězení byly nejtěžší večer, kdy jsem se nemohla zbavit pocitu, že musím do divadla. (...) Pro mě popravdě jiný život než divadlo neexistoval."

Tanečnice, choreografka a kostýmní výtvarnice Nina Jirsíková divadlem doslova žila. Již od třinácti let docházela na soukromé hodiny herectví k Běle Horské, klasické taneční vzdělání získala v baletní škole primabaleríny Jelizavety Nikolské a do svého prvního angažmá nastoupila jako revuální girl v karlínském divadle Théâtre Variété. Zde spolupracovala s herci Ferencem Futuristou a Járou Kohoutem, s nimiž později přešla také do divadla Rokoko. Tančila mimo jiné v revui Karla Hašlera Jaro jde, a vystupovala v choreografiích Joe Jenčíka. V roce 1928 se stala členkou Jenčíkova souboru Šest děvčátek Lucerny. Během působení na těchto kabaretních scénách měla možnost vidět taneční umělce a artisty světové úrovně. Svými tanečními sóly si získala pozornost tisku a zároveň popularitu.

Nina Jirsíková na fotografii Ateliéru Benda, 20-30. léta 20. století. V roce 1929 přešla společně s Jenčíkovým tanečním souborem do Osvobozeného divadla, kde působila také jako konzultantka pro kostýmní výtvarníky, především pro Františka Zelenku. Jako jedna z Jenčíkových girls se stala nedílnou součástí revuí Jiřího Voskovce a Jana Wericha, a tím se ocitla po boku dalších předních umělců meziválečného Československa – režiséra Jindřicha Honzla a skladatele Jaroslava Ježka.

Své vlastní kostýmní návrhy uplatnila v inscenacích divadla D35–D41 režiséra a skladatele Emila Františka Buriana. Nastoupila nejprve jako sólová tanečnice, ale na podnět Buriana začala záhy také navrhovat kostýmy, vytvářet choreografie k inscenacím, vést tréninky klasické taneční techniky pro herce a školit soubor stálých tanečnic.

Její tvůrčí činnost v tomto divadle násilně přerušil zásah gestapa. Jako záminka k zatčení Niny Jirsíkové sloužil alegorický pantomimický balet Pohádka o tanci, k němuž si sama napsala libreto a vytvořila choreografii. Společně s ní byli zatčeni i další členové divadla, včetně E. F. Buriana.

Podobně jako přes sto tisíc dalších žen a dětí byla převezena do koncentračního tábora Ravensbrück, kde zůstala až do konce války, tedy celé čtyři roky. O tom, jakým způsobem pomáhaly poezie, výtvarné umění, zpěv, tanec a divadlo vězněným ženám překonat tíživou realitu každodenního života na pokraji smrti zachovala Nina Jirsíková svědectví ve svých vzpomínkách a také v souboru soubor jednasedmdesáti expresivních kreseb na téma „všední život“ v Ravensbrücku.

Kresba Niny Jirsíkové s názvem Šláfsaal, zachycující život v koncentračním táboře Ravensbrück. Kresby, vzpomínky i úryvky z povídek z prostředí koncentračního tábora jsou svědectvím, které stále vyráží dech. Za vše snad mluví vzpomínky na Štědrý večer 1942 v koncentračním táboře, kdy Nina Jirsíková poprvé po více než roce tančila (samozřejmě tajně) pro své spoluvězenkyně: "Po roce apokalyptických hrůz v koncentráku, byla tato moje schůzka s uměním něčím nepopsatelným. (...) Byla to tréma horší než kdy na skutečném jevišti. Říkala jsem si: Může tohle tělo ještě tančit? Tahle strhaná tvář? To břicho nafouklé od hladu? A ty nohy, ty ubohé nohy..."

Po návratu z koncentračního tábora se opět zapojila do uměleckého života, a to nejprve jako choreografka ve Velké opeře 5. května po boku žáků E. F. Buriana, režisérů Václava Kašlíka a Alfréda Radoka. Po fúzi Velké opery 5. května s Národním divadlem postupně ztrácela možnost choreografické tvorby, a tak využila v roce 1955 příležitosti opět spolupracovat s E. F. Burianem v jeho divadle, které v té době neslo symbolický název D34.

Během své umělecké kariéry spolupracovala Nina Jirsíková ještě s mnoha dalšími umělci a soubory, vyučovala ve vlastních tanečních školách, hrála ve filmu, vystupovala v rozhlase a v televizi, psala vzpomínkové stati a kreslila.

Soubor kreseb na téma „všední život“ v koncentračním táboře vydalo Národní muzeum jako obrazovou publikaci s názvem Nina Jirsíková: Ravensbrück. Ta výmluvně doplňuje knihu Nina Jirsíková: Vzpomínky tanečnice, ve které umělkyně vypráví příběh svého života i příběh meziválečného československého divadla.

Soutěžte s Národním muzeem o knihy Niny Jirsíkové! Informace o soutěži naleznete zde.

Obálky publikací Ravensbrück a Vzpomínky tanečnice

 

Více fotografií a kreseb Niny Jirsíková najdete ve fotogalerii:

gallery

Článek byl připraven ve spolupráci s Libuší Hronkovou z Divadelního oddělení Národního muzea.

 

KAM DÁL?

Maryšu najdete nově i na eSbírkách

Unikátní loutky včetně Spejbla s Hurvínkem. To vše nabízejí Prachatice

Příběh jabkenické opony

(dan)