Skladatel Antonín Dvořák vášnivě miloval vlaky

20.03.2014 | Láska k vlakům a železnici provázela skladatele celý život. Navštivte v Národním muzeu výstavku Antonín Dvořák a vlaky, která představí skladatelovu vášeň na jedinečných archivních dokumentech.

Všechny svoje symfonie bych dal za to, kdybych vynalezl lokomotivu.

Výstavka Antonín Dvořák a vlaky bude slavnostně zahájena ve čtvrtek 20. března od 17 hodin v Národním muzeu – Muzeu Antonína Dvořáka. Vstup na zahájení výstavy je volný.

Poprvé se Antonín Dvořák s železnicí setkal jako malý chlapec v Nelahozevsi. V letech 1845 -1851 zde probíhala stavba úseku dráhy z Prahy do Lovosic. Tento úsek byl součástí výstavby první železniční tratě z Prahy do Drážďan, slavnostně otevřené 6. dubna 1851. Trať byla prvním mezistátním kolejovým spojením v českých zemích, a na počest této události se konaly bouřlivé oslavy. Mezi diváky, kteří sledovali vlak, když projížděl vesnicí Nelahozeves, byl pravděpodobně i malý Antonín Dvořák.

Když se Dvořák v pozdějším věku odešel do Prahy, směřovaly jeho pravidelné ranní procházky na nádraží císaře Františka Josefa (dnešní Hlavní nádraží). Znal se osobně se všemi strojvůdci a dával se s nimi rád do dlouhých debat, aby mu neunikla žádná novinka z oblasti technické konstrukce a fungování lokomotiv. Kontakt se strojvůdci udržoval Dvořák pravidelný, a pokud byl zrovna na cestách, snažil se s nimi být v častém písemném styku.

Skladatelův syn Otakar uveřejnil ve svých vzpomínkách historku, jak jeho otec místo naléhavé odpovědi nakladateli Simrockovi spěchal s odesláním dopisu jednomu pražskému strojvůdci. 

O rychlících z Prahy do Vídně si vedl Dvořák přesnou evidenci, a pokud nemohl uskutečnit své ranní procházky na nádraží sám, poslal některé ze svých dětí, aby zapsaly číslo lokomotivy při výjezdu vídeňského rychlíku z tunelu nad nádražím. Jednou dokonce takto vyslal svého budoucího zetě Josefa Suka, který ale – ač vybaven divadelním kukátkem, ale neznalý této problematiky – zapsal místo čísla lokomotivy číslo tendru.

Před svou první cestou do Anglie roku 1884 si Dvořák nechal zaslat od nakladatele Littletona jízdní řád a podrobně studoval mezinárodní vlaková spojení a vymýšlel nejrůznější kombinace, jak dojet do anglického hlavního města za co nejkratší dobu.

Díky Dvořákovu žákovi Josefu Michlovi se dochovala vzpomínka na skladatelovo nadšení, způsobené pohledem na vlak projíždějící nuselským údolím: „Nejvíc se mi líbí ten ohromný a jasný důmysl, s jakým je lokomotiva sestrojena! Je složena z tolika částí z tolika rozličných dílů a každý má svou důležitost, každý je na svém místě. I ten nejmenší šroubek je na svém místě a něco drží! Všechno má svůj účel a úlohu a výsledek je ohromný: Takovou lokomotivu dají na koleje, dají do ní vodu a uhlí, jeden člověk pohne malou pákou, velké se začnou hýbat, a třebaže vagony mají váhu pár tisíc metrických centů, lokomotiva s nimi utíká jako zajíc. Všechny svoje symfonie bych za to dal, kdybych byl vynašel lokomotivu!“ (Slova Antonína Dvořáka ve vzpomínkách Josefa Michla; Michl Josef; Vzpomínky na Antonína Dvořáka, in: Hudební revue 1917, s. 293 – 302).

Vlaky však nebyly jedinou vášní Antonína Dvořáka. Po příjezdu do Nového světa podlehl kouzlu větších strojů.

Když Antonín Dvořák spolu se svou ženou a dětmi Otilií a Antonínem dne 28. září 1892 vstoupil na americkou pevninu, zřejmě ještě netušil, že na novém kontinentu najde nejen mnoho inspirace, nových přátel a zkušeností, ale také nového koníčka – zaoceánské parníky.

Vše začalo vcelku nenápadně. Během Dvořákova pobytu v New Yorku to totiž skladatel se sledováním vlaků neměl tak snadné jako v Praze. Na manhattanském nádraží Central Station byl přístup umožněn pouze cestujícím. Dvořák tedy někdy obětoval i celé odpoledne, aby se dopravil městkou dráhou do 155. ulice, odkud byl výhled na trať na jedoucí chicagský nebo bostonský rychlík.

Takovéto cesty však zabraly mnoho času a tak skladateli nezbylo, než si najít jiného koníčka.

Místo sledování vlaků si ale brzy našel zálibu v lodích, které chodil pozorovat do newyorského přístavu Hoboken. Přístaviště bylo blízko, vstup na lodě byl ve dne odjezdu neomezen a tak byla volba jednoduchá. Jak později Kovařík vzpomínal, nebylo jediné lodi, kterou by byl Dvořák neznal a jediného kapitána či poddůstojníka, s kterým by neprohodil pár slov. Pokud se Mistr pozapomněl na konzervatoři a nebyl již čas dostat se do přístaviště, jel zvýšenou dráhou do Battery Park, jižního cípu města, odkud odplouvající lodi pozoroval. O technické stránce lodí, trasách, časech připlutí a vyplutí měl Antonín Dvořák perfektní přehled. Jako první v novinách New York Herald vždy nalistoval „lodní zprávy“, které pečlivě studoval.

V korespondenci, kterou Dvořák posílal do Evropy, často zmiňoval, která loď psaní poveze nebo s kterou lodí naopak očekává odpověď: „Drahé dítky a babičko! Zítra v sobotu 3. listopadu jede „Elbe“ a „Lucania“ a přiveze Vám jedna z těch toto psaní. Naše první psaní šlo po „Saale“ 27. října, pak druhé v úterý po „Spree“, než toto psaní dostanete, asi už budete mít naše první zprávy odtud. Psát něco nového nemůžem, poněvadž nic tu není, než že jsme chválabohu zdrávi a to je hlavní. Dnes přijela „Lahn“ (z Brém 23. října), mysleli jsme, že něco přiveze, ale nic. Má také přijet z Hamburku „Columbia“, možná, že ta něco zítra přinese.“ (Dopis Antonína Dvořáka dětem, 2. 11. 1894, New York).

Článek byl připraven ve spolupráci s komisařkou výstavy Kateřinou Novou z Muzea Antonína Dvořáka.

KAM DÁL?

Trojboké housle aneb vybíráme z unikátních hudebních nástrojů

Tajemství černé krabice z pozůstalosti Zdeňka Fibicha

Před 106 lety se narodil skladatel Jaroslav Ježek

Hudebníci na cestách za prací i odpočinkem

(dan)

Diskuse