Vynášeni do nebes, vláčeni blátem: Jiří Stříbrný

29.04.2014 | Do historie se zapsal jako jeden z „mužů 28. října“. Až do druhé poloviny dvacátých let 20. století se pohyboval ve vrcholných politických funkcích. Ve třicátých letech se přiklonil ke krajní pravici. Jeho život skončil v komunistickém vězení.

Každá doba má svá měřítka. Vedle zákonných a společenských norem jsou to i různé mýty a stereotypy, které určují, kdo nebo co je hodno chvály, nebo naopak zaslouží odsouzení. V utváření těchto kategorií v moderní době hrají významnou roli média. Nejen že přinášejí informace, ale zároveň je také vykládají nebo dokonce vytvářejí. Tím utvářejí mediální obraz osob a událostí, přiřazují jim znaménka. Jedny vynášejí do nebes a jiné vláčí blátem.

Aféry jsou nedílnou součástí veřejného života.

V množství informací o různých kauzách je často obtížné se orientovat, a to pak nastupuje úloha médií. Na výstavě Aféry v Nové budově Národního muzea zjistíte, jak byl utvářen mediální obraz osobností a událostí veřejného života od konce 19. století, kdy naše země byla ještě součástí monarchie Rakouska Uherska, přes demokratickou první republiku až po dobu před listopadem 1989. Poslední osobností, které se v seriálu Vynášeni do nebes, vláčeni blátem věnujeme, je jeden z "mužů 28. října" Jiří Stříbrný.

Spory mezi národními socialisty

V Československé straně národně socialistické v polovině 20. let panovalo dusné ovzduší. Předseda strany Václav Klofáč se cítil být stále více ohrožován vlivem Jiřího Stříbrného. Navíc do strany již v roce 1923 vstoupil také Edvard Beneš. Součinnost těchto tří mužů se ukázala nemožnou. Rozkol mezi národními socialisty byl provázen pomluvami. Bylo známo, že Stříbrný je vášnivý karbaník ani ženy mu nejsou lhostejné. Václav Klofáč Stříbrného nařknul, že není schopen vykonávat svou funkci, protože trpí progresivní paralýzou v důsledku pohlavní choroby. Přestože tomu tak nebylo, našli jeho spolustraníci na sjezdu v roce 1926 dostatek důvodů pro Stříbrného vyloučení. Krátce nato se Stříbrný soustředil na vydávání novin. Později s bratrem dokonce založil tiskový koncern Tempo. Na stránkách bulvárních listů oplácel svým politickým protivníkům stejnou mincí. Nešetřil především Edvarda Beneše, o němž se domníval, že byl strůjcem jeho politického pádu.

Stříbrný a Masaryk

Na politickém výsluní držela Stříbrného i přízeň prezidenta Masaryka, který ho považoval za schopného organizátora. Jako zastupující ministerský předseda v době nemoci Antonína Švehly přijal Stříbrný zodpovědnost za okolnosti oslav svátku Mistra Jana Husa v roce 1925. Prezident slavnost podpořil a na Hradě vyvěsil vlajku s husitským kalichem. Papežský nuncius Francesco Marmaggi následně na protest opustil Prahu, což na dlouho poznamenalo diplomatické styky s Vatikánem. Prezident, vědom si svého podílu na vývoji událostí, přijal abdikaci Jiřího Stříbrného jen nerad a vyjádřil naději, že se do vlády brzy vrátí. K tomu však již nedošlo. Svou roli tu sehrál i zostřující se spor mezi oběma muži o zhodnocení významu domácího a zahraničního odboje.

Uhelná aféra

V roce 1931 byl politik Jiří Stříbrný obviněn z korupce. Vyšetřování parlamentní komise vyneslo mimo jiné na světlo machinace s dodávkami uhlí z roku 1923. Stříbrný tehdy jako ministr železnic předem informoval svého bratra, ředitele uhelných dolů o státních zakázkách uhlí a ten navyšoval jeho cenu. Oba bratři Stříbrní pak pobírali provize, údajně ve prospěch národně socialistické strany. Vzhledem k výrazně se zlepšujícím majetkovým poměrů obou bratrů se však dalo předpokládat, že většina peněz byla převedena na jejich soukromá konta. Následoval soudní proces, který se vlekl několik let. Nic však nebylo spolehlivě prokázáno a Jiří Stříbrný byl nakonec osvobozen.

Jiří Stříbrný (1880-1955)
Do politiky vstoupil již na konci 90. let 19. století. Účastnil se domácího odboje a do historie se zapsal jako jeden z „mužů 28. října“. Až do druhé poloviny dvacátých let 20. století se pohyboval ve vrcholných politických funkcích. Byl jedním z vedoucích představitelů Československé strany socialistické, členem Pětky, poslancem a několikanásobným ministrem. V roce 1926 byl z řad národních socialistů vyloučen. Jeho pokus o založení nové strany nebyl úspěšný, posléze se spojil s krajní pravicí. Po dobu nacistické okupace se politicky neangažoval, přesto byl po skončení 2. světové války postaven před soud a odsouzen k doživotí na základě retribučního dekretu. Zemřel roku 1955.

Autorkou článku je komisařka výstavy Aféry Jana Mezerová.

KAM DÁL?

Vynášeni do nebes, vláčeni blátem: T. G. Masaryk

Vynášeni do nebes, vláčeni blátem: Edvard Beneš

Vynášeni do nebes, vláčeni blátem: Alois Rašín

(dan)

Diskuse