Sběratelovy Vánoce

21.12.2015 | Začtěte se s námi do deníku spisovatele, cestovatele a sběratele Joe Hlouchy. Jak vzpomínal na Vánoce roku 1898?

„Nebylo mi ještě ani 16 let, když jsem se rozhodl, že se stanu sběratelem. Touha po dalekém světě a obdiv pro všechno exotické dřímala ve mně již od raného mládí. Hltával jsem všechny původní i přeložené cestopisy a cestovatelé Holub, Kořenský a Vráz byli tehdy opravdovými ideály a vzory podnikavosti a odvahy nejen mými, ale veškeré české mládeže konce 19. století. Proto jsem neopominul žádné příležitosti, jako narozenin, jmenin, nebo vánoc, abych něčím pěkným neobohatil svou sbírku mimoevropského umění a národopisu.“

Tak vzpomínal v prosinci 1940 v listu Neděle Venkova v článku nazvaném Sběratelovy vánoce na své sběratelské začátky spisovatel, cestovatel a sběratel Joe Hloucha. Shromažďování uměleckých a etnografických předmětů se věnoval celý život. Stal se také jedním z největších přispěvatelů do sbírek Náprstkova muzea. Během let tam prodal či daroval přes 8 700 předmětů. Jeho hlavním zájmem bylo Japonsko, které sám dvakrát navštívil. Sbíral i africké či tichomořské umění a nevyhýbal se ani evropské gotice, baroku či lidovému umění. Joe Hloucha se ve své době nejvíc proslavil jako autor knih s japonskou tematikou – románů, pohádek i populárně naučných knih.    

Joe Hloucha (vlastním jménem Josef) si již od mládí vedl osobní deníky, které se dodnes dochovaly v archivu Náprstkova muzea. Kromě jiného se z nich můžeme dozvědět, jak prožíval vánoční svátky. Byla to jeho oblíbená část roku. Zvláště jedny Vánoce roku 1898 byly natolik výjimečné, že na ně s odstupem 42 let vzpomínal v novinovém článku. Proč tomu tak bylo, prozrazuje ručně psaný sešit nadepsaný Můj deník, Díl I., který si vedl jako sedmnáctiletý student 3. ročníku obchodní akademie nadepsaný. V něm podrobně zachycuje období od 26. listopadu 1898 do 12. ledna 1899. Deník je bohatě ilustrován obrázky Josefova staršího bratra Karla Hlouchy. Díky tomuto deníku můžeme navíc poznat, jak se slavily Vánoce na konci 19. století v dobře situované měšťanské rodině.

Hlouchův otec byl tehdy nájemcem vyhlášeného pivovaru U sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Josef (Joe) Hloucha byl prostředním z pěti dětí – měl o čtyři roky starší sestru Annu, o rok staršího bratra Karla, o šest let mladšího bratra Jiřího a sestru Jiřinu, která byla mladší o celých šestnáct let – o Vánocích 1898 jí byl necelý jeden rok. V té době bydlely v pivovaře s otcem Josefem a matkou Annou všechny děti kromě nejstarší Anny, která se krátce předtím provdala. Rodina měla také služebné.

Ve čtvrtek 22. prosince 1898 si Josef Hloucha do deníku zapsal: „Dnes konečně počínají vánoce. Ach jak jsou to krásné svátky. Jak se na ně těším.“. Dopoledne musel ještě do školy, ale odpoledne už měl volno. Služka přinesla vánoční stromeček, o kterém si poznamenal: „Je dost přiměřeně veliký. Budeme nejspíš zítra navěšovat“. Ohledně vánoční nadílky byl ale skeptický: „Na dárky mnoho se netěším, nedostaneme asi nic. Bude to ovšem velmi smutné. Ale podobné věci vymáhat nebudeme.“

Následující den se u Hlouchů vše chystalo na nadcházející svátky a zdobil se stromeček: „Pak donesli jsme cukrátka a stromeček do našeho pokoje a počali jsme věšet. Maminka nám stříhala nitě, Jiřík navazoval a já s Karlem jsme věšeli. Trvalo to přes hodinu. Stromek je dost plný. Je už celý hotov jen dát na něj svíčky.“ Josef také stavěl betlém. Maminka byla ve městě nakoupit ovoce, v kuchyni tatínek sám zabíjel ryby na štědrovečerní hostinu.

Josefovy obavy z toho, že nedostanou žádné dárky, se nakonec nepotvrdily. Svědčí o tom zápisky o průběhu Štědrého dne:

„Ach bože! Dnes konečně je tedy štědrý den. Nejkrásnější den v roce! Jak jsem se ho načekal! Konečně je tu. Ještě ráno nevěděl jsem, co dostanu k vánocům. Dopadlo to ale dobře! Dnes vstali jsme přiměřeně brzo! Snídal jsem jen čistou kávu. [...] Maminka dala mi k štědrému večeru darem 2 zl. Od tatínka dostali jsme každý 5 zl. Snídal jsem dvě vajíčka míchaná. Pak jsem šel s tatínkem do města. Karel odešel sám napřed.

Nejprve šli jsme do střižného obchodu koupit (služkám) Matouškové látku na šaty. Také mamince koupil tatínek látku na hedvábnou blůzu. Pak šel tatínek někam koupit bažanty a já jsem šel sám k Ottovi a tam koupil jsem si 12 sešitů Kořenského cesty kolem světa. Odtud šel jsem do Spálené ulice a koupil za 90 kr. pro Zdeňku Krejčových velkou vycpávanou kočku.

Jiřince koupil jsem na Václavském náměstí malou opičku na gumě za 10 kr. Pak jsem šel do Staňkova skladu a koupil jsem si sošku Kamakurského Budhy. Je zabalen v nějakých semenech. Stál 1zl. 20kr. Domů jel jsem tramvayí. Je všude bláto. Sníh trochu povoluje. To je škoda, že nemrzne.  Přišel jsem domů skoro až v poledne. Zapomněl jsem poznamenat, že jsem si koupil za 60kr. čínskou figurku řezanou z stánku u Friče. Je dost hezká.

Obědvali jsme smaženou rybu s chlebem. Po obědě dívali jsme se na maminku, jak peče v kuchyni vánočky. Ó krásná dobo vánoční, Jak vše se zdá být slavnostním a krásným.“

Odpoledne byla celá rodina na návštěvě u příbuzných a probíhaly poslední přípravy ke slavnostní večeři. Josef už se nemohl dočkat večera. „Konečně o ½ šesté sedli jsme ke stolu. Jedli jsme: jikrovou polévku, smaženou rybu, rybu na černo a štrudli. Po večeři utekli jsme do pokoje. Já rozsvítil betlem a zpíval jsem s Jiříkem „Narodil se Kristus pán“ a „Nesem vám noviny“. Konečně nás Karel zavolal a my vběhli do pokoje. Stromek se velmi krásně vyjímal. Dostal jsem: Budhu z Kamakury, čínskou figurku, 12 sešitů Kořenského, šálku, kalamář a 2 zlaté mi zbyly. Po nadělování jedli jsme jablka, datle a ořechy a pili likér. Já rozřezával jsem si Kořenského a bavil se s ostatními dárky. Všem se Kamakurský Budha líbí. Maminka s Karlem a Jiříkem hráli Slovanskou Prahu, ale ne dlouho.
O krásný štědrý večere! Budeš až za rok! Jak je to dlouhá doba.
Spat šel jsem až v ½ jedenácté. Dobrou noc!!!"

Vánoční svátky byly plné pohody, radosti z dárků i vánoční atmosféry. Josef, který si před více než rokem umínil že si založí sbírku mimoevropských předmětů, připravil domácí výstavku své sbírky a 26. prosince ji otevřel veřejnosti – rodičům, sourozencům a příbuzným.

„Dalo to velmi mnoho práce než jsem vše urovnal tak aby to pěkně vypadalo. Výstava uspořádána byla následovně: na jedné židli u skříně byl kruhový vějíř, komageta a indická miska. Na vedlejších židlích byly papírové věci žaponské. Na umývacím stolku byly samé předměty ruské. Na posteli u okna lampa, papíry, vějíře a bedničky. Na toaletním stolku album s pohledy. Na ozdobném zouváku visela žaponská malba na hedvábí. Na koši stály předměty z Krkonoš. Na stole na jedné polovici peníze, kuriozity a čínské předměty. Na druhé žaponské věci. Vše se velmi krásně vyjímá, bude se to asi všeobecně líbit.

Snídali jsme párky. Po snídani šel jsem zase dozadu a rozděloval jsem tam lístky ke všem předmětům.

Před polednem měli jsme jít do kostela. Ale já jsem musil jít na záchod, a proto jsem zůstal doma.

K obědu jsme měli: polévku, maso hovězí, zadělávané kuře a vepřovou pečeni.

Po obědě šel Karel, maminka a Jiřík se mnou do výstavy. Maminka dala 50 kr., Jiřík a Karel každý 5 kr. Mamince se to velmi líbilo. Za nedlouho přišli Krejčovi. Svačili jsme kávu a cukrovinky. Po svačině se šli také podívat do výstavy. Tatínek šel tam také a dal mi též korunu. Krejčovi slíbili, že dají mi až jindy, poněvadž neměli sebou žádné peníze.“

Jeden dárek Hlouchu obzvláště potěšil. Ponechal si ho po celý život.

K výjimečné události, která Hlouchovy Vánoce roku 1898 odlišila od ostatních, došlo až po svátcích. Ve čtvrtek 29. prosince se totiž rozhodl, že navštíví cestovatele Enrique Stanka Vráze a zkusí od něj koupit něco do své sbírky. Z Malé Strany se vydal pěšky na Vinohrady, kde v té době Vráz pobýval.

„Pak šel jsem přes řetězový most (vlastně dřevěný) přes Ferdinandovu třídu a Václavské náměstí na Vinohrady. Tam ale nemaje ani ponětí, kde by Kanálka ležela, dlouho jsem marně hledal a to protože nemohl jsem nikde nalézt policajta. Konečně jsem jednoho našel a ten ukázal mi pravou cestu. Ale v Kanálce bylo to zase to samé. Za dlouhou dobu jsem přece vešel do domu, kde Vráz bydlí. Je to 1 číslo. Bydlí v 1 poschodí a na dveřích má nápis že „s díkem ale rozhodně odmítá pozvání do divadel a zábav“. Poněvadž snad nemají zvonek (to určitě ale nevím) je na dveřích napsáno, aby se zaklepalo na druhé okno. Zaklepal jsem. Přišla otevřít služka a ptala se, co chci. Oznámil jsem jí, že chci mluvit s Vrázem. Zavolal mne do své pracovny. Když jsem mu řekl, proč přicházím, řekl, že nemá žádné laciné předměty mimo knih a obrazů. Ukazoval mi žap. mapu a pak daroval mi zdarma na památku žaponský kalendář! Přijav ho s díkem jsem se poroučel.

Domů jsem šel už rychle a koupiv Karlovi za 10 kr. bonbony jel jsem od Maršnera tramvayí. Přijel jsem domů skoro až v půl jedné. Rozbalil jsem hned svůj dar. Je velmi krásný a velice mne potěšil. V papírovém dlouhém nápisem opatřeném pouzdře jest dvanáct dlouhých úzkých lístků, každý s žaponským jménem měsíce a s obrázkem. Je to velmi roztomilé a zároveň krásný národopisný předmět. Budu mít krásnou vzpomínku na Vráze.“

Joe Hloucha svou sbírku po celý život doplňoval a rozšiřoval, předměty z ní prodával i nakupoval nové, ale malý kalendář od Vráze si ponechal celý život. Dodnes je uložen v japonské sbírce Náprstkova muzea, spolu s mnoha dalšími předměty, které tam Joe Hloucha prodal či daroval. Zůstává dokladem setkání dvou významných českých cestovatelů i vzpomínkou na naplněný sen z mládí.

Autorem textu je Jan Šejbl ze sbírkového oddělení Náprstkova muzea.

Citace pocházejí z Hlouchova deníku a novinového článku Sběratelovy vánoce. Archiv Náprstkova muzea, fond Hloucha, Joe 7/10
HLOUCHA, Joe. Sběratelovy vánoce. In: Neděle Venkova, Praha 22. 12. 1940

V ukázkách z Hlouchova deníku byly opraveny hrubé pravopisné chyby. Dobové tvary slov (žaponský, tramvay) byly ponechány v původní podobě.

Kam dál:

Můj drahý kocourku! Dopisy maželky E. S. Vráze

Drahý muži! Dopisy manželky E. S. Vráze

Jak lenochod ke klíštěti přišel

Z deníku Emila Holuba: Před téměř 140 lety protnul rovník

(per)

Diskuse