Neznámá hrdinka od rozhlasu

21.08.2015 | Dramatické dějinné momenty mají své neviditelné hrdiny a hrdinky. Před sedmi lety uspořádalo Národní muzeum u příležitosti čtyřicátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa sběrovou akci, díky které se podařilo shromáždit široké spektrum artefaktů připomínajících srpnové události. Jsou mezi nimi také vzpomínky pamětníků a pamětnic. Mezi unikáty, které Národní muzeum do sbírek získalo, patří i dopis tehdy třicetileté lékařky pražské záchranné služby Světluše Závorové. Napsala ho týden po invazi rodičům. Retrospektivně v něm líčí své prožitky z prvních dnů okupace. Dopis je jedinečným pohledem na tehdejší události v hlavním městě z perspektivy záchranářky. A zároveň zachycuje hrdinství této mladé ženy.

Stejně jako pro celou společnost také pro doktorku Závorovou znamenal příjezd vojsk šok a přerušení každodennosti. Dozvěděla se o něm podobně jako mnoho jiných cestou do práce. Ve středu 21. srpna ráno vyrazili s manželem autem jako obvykle. „Nevím, co mne to nenapadlo, zapnout radio. Cestou jsme potkávali davy peších, nikde ani autobusy, ani tramvaje a domnívali jsme se, že snad jde o nějakou podivnou stávku dopraváků. Na Spořilově jsme přibrali dva z četných ‚stopařů‘, jedoucích do práce.“ První tanky uviděli na Žižkově. „Vybavil se mi pětačtyřicátý rok – na víc se už nepamatuji a začalo mi být tak strašno, jak mi snad ještě nikdy nebylo, obzvlášť proto, že pán, kterého jsme vzadu vezli, při spatření našeho údivu pravil: ‚Vy to nevíte? Ve tři hodiny v noci nám obsadili republiku,‘“ píše S. Závorová rodičům.  V 7. 30 ráno ji vysílačka povolala k prvnímu výjezdu – k budově Československého rozhlasu. Vinohradská třída spolu s postranními ulicemi byly plné tanků a obrněných transportérů, v okolí rozhlasu velké množství lidí. „Cestou k rozhlasu bylo až neuvěřitelné, jak byli naši lidé ukáznění – v ulicích, které se zdály být namačkány k prasknutí, nám uvolňovali uličky pro mikrobus, dirigovali nás, pomáhali, zdravili úsměvy, symbolicky zaťatými pěstmi, sympatizovali slovy,“ popisuje lékařka atmosféru, která na místě to ráno panovala.

Jak nebezpečná její služba ten den bude, se ukázalo brzy. V chodbě vedoucí do traktu, kde leželi první dva postřelení, na ni jeden z okupačních vojáků namířil samopal: „Do dneška nevím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, že jsem na něj začala rusky křičet, že jsem lékařka, se mnou dva sanitáři a že se musíme dostat k raněným. Potom jsem si odsunula z cesty jeho samopal a prošla i s posádkou chodbou dál. Snad to bylo proto, že jsem ještě nevěděla, co dokážou.“  Poté, co první postřelené převezla do nemocnice, dostala příkaz se k rozhlasu vrátit a najít si stanoviště pod telefonem, aby bylo možné rychle zasahovat. Hodiny od té doby přestala počítat. V dopise k tomu později napsala: „Bylo to strašné, snad ještě v životě jsem nezažila tolik strachu, co jsem prožila během těch několika hodin. Kolem nás lítaly kulky z kulometů, vybuchovaly zásoby munice, hořely tanky, a všechno byl jeden kolotoč – vyhnout se kulkám a lítajícím střepinám z vybuchující munice, sebrat raněné, naložit, rozvést do nemocnic, vrátit se a to všechno dokola, dokud ta hrůza po několika hodinách nepřestala.“ V okolí budovy rozhlasu a oblasti Václavského náměstí ten den doktorka Závorová zasahovala až do pozdních odpoledních hodin. K raněným a mrtvým vyjížděla také v dalších dnech. Domů se poprvé od okupace dostala až v neděli večer, po sto hodinách služby.

Autorkou článku je Jitka Gelnarová, kurátorka Oddělení novodobých českých dějin, Historické muzeum Národního Muzea.

Další fotografie si můžete prolédnout v galerii:

Kam dál?

Více informací o sběrové akci a výstavě A přijely tanky..., která byla uspořádána v roce 2008

Okupanty z roku 1968 připomene pamětní deska

(EK)

Diskuse