Cirkus jede do světa

24.04.2013 | Cirkus je věc světová. To potvrzují exotické názvy samotných cirkusů a jejich vystoupení, nebo vábivá řeč principálů, složená z mezinárodně srozumitelné směsi nejrůznějších jazyků. A světový je i tuzemský cirkus, který už téměř 200 let cestuje po celém světě.

Výstava Cirkus jede do světa, která se od 24. dubna 2013 otevírá návštěvníkům v Prachaticích, chce překonat sterotypy o českém cirkusu a ukázat, že od počátků tuzemského cirkusového umění byli jeho protagonisté činní nejen doma, ale i v zahraničí.

"Zajímavé je zmapování cest nejstaršího českého cestujícího cirkusu Emanuela Beránka v první polovině 19. století do střední, severozápadní Evropy a na Balkán, a to včetně programu pro osmanského sultána," říká autor výstavy Hanuš Jordan.  

V tomto kontextu je zajímavé hostování největšího světového cirkusu Barnum and Bailey v Čechách roku 1901. Kolosálnost tohoto cirkusu dokládají barevné litografické plakáty.

Z období 20. století se výstava věnuje dvěma velkým dobrodružným zahraničním cestám tuzemských cirkusů. První z nich je nejvzdálenější turné Československého národního cirkusu do Japonska, Barmy a Indie na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století. Turné je zachyceno na unikátním barevném filmovém snímku s názvem „Cirkus jede“, jehož části se podařilo pro výstavu získat.

Druhou z nich, cestu do Střední Asie, absolvoval v letech 1983 – 1984 cirkus Praga. Vystoupení ve větších a menších městech Turkmenistánu, Uzbekistánu a dalších státech tehdejšího SSSR následovala jedno za druhým. Cirkus se po šňůře vystoupení přesouval stále více a více na východ a mezi zaměstnanci se prý rozšířila fáma, že po turné na Sibiři se vydají až na Dálný Východ a do Japonska. V Novokuzněcku se Praga setkal s druhým cestujícím československým cirkusem Slovan. V jedné sezóně tak byly dva československé cirkusy v oblasti vzdálené přes 10 000 km od domova.

Jaký asi byl život na cestách po odlehlých místech Sovětského svazu, dokládá tato vzpomínka: "V Turkmenistánu hrál cirkus Praga v exotických městech Maru a Čardžou, kam do té doby vůbec nepřišli naši (českoslovenští - pozn. red.) občané, natož aby tam mohli předvádět své umění. Po přesunu do Uzbekistánu mu na bazaru (tržišti) v Buchaře konkurovali místní komedianti: siláci, provazochodci. Bylo 43 °C ve stínu – a tak v těchto klimatických podmínkách není nic neobvyklého, že manéž i galerie pro diváky nejsou zastřešeny."

Model tohoto neobvyklého otevřeného šapitó najdou návštěvníci na výstavě v Prachaticích.

O úspěších tuzemských cirkusových umělců svědčí i Velká cena (Grand Prix) z artistického festivalu v Monte Carlu. Tento tradiční festival v Monaku je nejen přehlídkou toho nejlepšího, co který rok může nabídnout tradiční cirkus, ale také prestižním setkáním hvězd zábavného umění. Zlatý pohár zde získali roku 1981 artisté na jednokolkách 5 Bertis v typických „moravských“ kostýmech.

Dobové fotografie, desítky plakátů, koňský postroj, který s drezéry z Dua Doubek a cirkusem Praga procestoval v osmdesátých letech celou Střední Asii, nebo violinofon, kuriózní hudební nástroj, který se používal při klaunských vystoupeních – to vše najdou návštěvníci na výstavě Cirkus jede do světa.

Možná je zaujme i svět té chudší a méně okázalé části cirkusové produkce. Mezi nimi vyniká tradice muzikantů – šumařů. Šumaři hráli na společenských tanečních zábavách, na promenádách i na obyčejných lidových tancovačkách. Po roce 1850 se cílem kapel z Pošumaví od Sušice až po Prachatice, ze Strakonicka a Podlesí staly též cirkusy. Za nimi chodili - až do Ruska nebo do hloubi německého území, do Francie či Skandinávie – muzikanti pěšky a po cestě se živili, jak se dalo.

Jak shrnuje autor výstavy Hanuš Jordan: „Prezentujeme dva odlišné světy: na jedné straně svět českých cirkusových umělců úspěšně působících od 19. století po Evropě, na druhé straně chudší svět muzikantů, tenťáků či ládemajstrů odcházejících nejen z Pošumaví za kulatou prací do světa.“

Cirkus existuje v podobě, jakou dostal v roce 1768 v kruhové manéži od Philippa Astleye v Londýně u Westminsterského mostu, dodnes. Téměř po 250 let má stejný estetický kód i stejnou programovou strukturu. Artistická vystoupení střídají čísla se cvičenými zvířaty nebo drezúrou koní, po provazochodcích či vzdušných akrobatech přicházejí klauni. Obdivuhodné prvky artistů, při kterých se spojují strach a vzrušení, vyvažuje krása a ladnost pohybu. Každý, kdo přijde do cirkusu, ví, co ho čeká - jaké disciplíny, jaký druh humoru komiků a excentriků, prostě jaký druh zábavy. Cirkusové umění nepotřebuje slov. Proto se v jednom cirkusovém podniku mohou přirozeně scházet artisté, provazochodci, drezéři, muzikanti a další umělci z různých koutů světa. Proto se mohou cirkusy vydávat za diváky do vzdálených zemí – a jejich umění bude srozumitelné, ať už tamní publikum mluví jakýmkoli jazykem.

Výstavu Cirkus jede do světa najdete v Národním muzeu - Muzeu české loutky a cirkusu v Prachaticích. Článek byl připraven ve spolupráci s Divadelním oddělením Národního muzea.

KAM DÁL?

Nejstarší panoptikum v Čechách

Stali se zaměstnanci ve vlastním cirkusu

(dan)

Diskuse