Záhada migrace hýla rudého rozluštěna!

15.05.2014 | V polovině května se jako poslední z našich tažných ptáků na svá hnízdiště vrací hýl rudý. Kde leží zimoviště tohoto druhu, zůstávalo až do nedávna nerozluštěnou záhadou. Jejich přesnou polohu se podařilo teprve loni odhalit za použití moderní technologie ornitologům z Kroužkovací stanice Národního muzea, Akademie věd a Přírodovědecké fakulty UK.

Hýl rudý (Carpodacus. erythrinus) obývá rozsáhlý areál zahrnující východní a střední Evropu a podstatnou část Asie. Většinu areálu osidluje poddruh C. e. erythrinus, kavkazský region a pravděpodobně i izolované lokality na Balkánském poloostrově pak C. e. kubanensis, další poddruhy žijí dále v horách v oblasti Asie. Expanze druhu do Evropy proběhla teprve v 19. a 20. století (od 40. let 20. století obsadil Skandinávii a od roku 1960 region střední Evropy). Na našem území začíná pravidelně hnízdit na začátku 70. let 20. století.

Jako jeden z mála příslušníků čeledi pěnkavovitých je hýl rudý přísně tažným druhem. Na naše území přilétá v druhé polovině května a hnízdiště opouští patrně již na přelomu července a srpna. Je také jedním z mála evropských pěvců, který zimuje v Asii. Potenciální zimoviště zahrnují širokou oblast od Iránu a Iráku přes Indii až po západní část Číny. Ojedinělá pozorování pocházejí také z Arabského poloostrova a severovýchodní Afriky. Přesnější lokaci zimovišť evropské populace zatím nebylo možné určit, neboť chybí nálezy kroužkovaných hýlů ze zimního období. Dosavadní výsledky od jedinců kroužkovaných v Evropě zahrnují pouze nález dánského ptáka ze srpna z Iránu nedaleko Perského zálivu, nález švédského hýla z jarního tahového období v Ázerbájdžánu a nález norského jedince z Uzbekistánu (měsíc nálezu neznámý).

Na území ČR patří hýl rudý mezi vzácné druhy a hnízdí pouze lokálně ve vyšších polohách (pohraniční pohoří, Vysočina).
Ročně se označí kroužky pouze 100 až 150 hýlů rudých a nálezy, odhalující tahovou trasu naší populace, zcela chybí.
Z těchto důvodů jsme se rozhodli pro mapování tahových tras a zimoviště využít tzv. geolokátory. Začali jsme v roce 2011 na dvou lokalitách – ve Vltavském luhu na Šumavě a v meandrech Svratky na Českomoravské vysočině. V letech 2011 až 2013 jsme označili celkem 21 samců na Šumavě a 28 samců na Vysočině. V roce 2012 se nám povedlo zpětně odchytit pouze jednoho samce na Šumavě. V tomto případě však geolokátor švýcarského výrobce nebyl funkční a neobsahoval žádná data. Proto jsme v roce 2012 začali používat přístroje britské výroby a následující rok jsme odchytili dva označené samce – po jednom z každé lokality. Geolokátory pracovaly bezchybně a tak jsme mohli přistoupit k první základní analýze dat. Již údaje o odletu z hnízdiště ukázaly, že u hýla rudého mohou být poměrně velké individuální rozdíly v jeho načasování: šumavský pták opustil lokalitu již 22. - 23. července, zatímco samec z Vysočiny až o 14 dní později.

Obě tahové trasy byly překvapivě podobné - samci nejprve letěli severovýchodním směrem do jižního Polska a odtud pokračovali přes Ukrajinu a Rusko přímo na východ do Kazachstánu.

Na území Kazachstánu se stočili na jih a pokračovali přes Uzbekistán a Tádžikistán do Pákistánu a dále na indický subkontinent, kde zimovali. Zajímavé je, že oba samci dosáhli hranice Indie na přibližně stejném místě a ve stejnou dobu (4. - 9. září). Trasu dlouhou cca 6 200 km tak urazil samec z Vysočiny za necelý měsíc. Průběh tahu byl u obou jedinců podobný, i když samec ze Šumavy se déle zdržel v oblasti na pomezí Ukrajiny a Běloruska. Přelet na území Kazachstánu byl poměrně rychlý, ale v další fázi již samci tolik nespěchali. Zajímavý je také fakt, že obě zimoviště od sebe dělilo přibližně 600 kilometrů.

Nespokojili jsme se pouze s výzkumem na našich domácích lokalitách, ale rozhodli jsme se označit i hýly rudé patřící k podruhu C. e. kubanensis, hnízdící v malé, teprve nedávno objevené subpopulaci v pohoří Pirin v jihozápadním Bulharsku. Díky spolupráci s dr. Petrem Šurulinkovem z Přírodovědného muzea v Sofii se v roce 2012 podařilo označit osm samců. K našemu velkému překvapení se v roce 2013 povedlo odchytit hned tři samce s funkčními geolokátory! I u těchto ptáků byla poměrně výrazná variabilita v odletu z lokality - nejčasnější odlet spadal do období 21. - 22. července a poslední samec opustil lokalitu až 15. -16. srpna. Samec, který odletěl jako první, také nesměřoval jako zbývající dva přímo do Turecka, ale letěl severovýchodním směrem podél pobřeží Černého moře. V oblasti Krymu pak přeletěl moře a pak již pokračoval jako jeho dva soukmenovci. Ti pravděpodobně kopírovali trasu šíření poddruhu z Kavkazu, když po přeletu Turecka se déle zdrželi na pomezí Ázerbajdžánu a Iránu a pokračovali dále ke Kaspickému moři. Podél jeho pobřeží dolétli až do Turkmenistánu a odtud pokračovali do Indie. I jejich zimoviště byla vzájemně izolována, ale v jednom případě se překrývala se zimovištěm samce z Vysočiny. Data o zpáteční cestě na hnízdiště bohužel nemáme k dispozici (z důvodu dosažení co nejmenší hmotnosti přístrojů byla výdrž baterie omezena pouze na 10 měsíců).

Využití nové technologie tak umožnilo poprvé podrobně zmapovat migrační trasy dvou evropských poddruhů hýla rudého včetně jejich zimovišť.

Výsledky ukázaly, že migrace hýlů rudých je poměrně rychlá a ptáci jsou během několika dnů schopni překonat značné vzdálenosti. Překvapivá je i shodná oblasti zimoviště pro dvě geograficky a morfologicky odlišné populace. Tento výsledek naznačuje, že oblast zimovišť evropských populací bude pravděpodobně mnohem menší, než se předpokládalo.

FOTOGALERIE

Jak vlastně funguje geolokátor?
Pro sledování většiny druhů pěvců je nutné použít velmi lehké zařízení, které by pro označené ptáky nepředstavovalo handicap. Výzkumníci při konstrukci geolokátoru postupovali jednoduše a ze sledovacího zařízení vyndali nejtěžší část, kterou je baterie zajišťující komunikaci vysílače se satelitem (přijímačem). Tím získali zařízení, jehož hmotnost se pohybuje na hranici 0,5 gramu. Zmenšení baterie však způsobilo také komplikaci – a to, jak se k zaznamenaným datům dostat. Na rozdíl od satelitního či GPS vysílače musíme v případě geolokátoru sledovaného jedince po návratu na hnízdiště znovu odchytit. A jaká data dostaneme? Na rozdíl od satelitních a GPS vysílačů, které zaznamenávají a vysílají přímo údaje o poloze, jsou v případě geolokátorů zaznamenávanými údaji datum, čas a intenzita světla. To stačí k získání dvou základních údajů pro určení polohy – délky dne a času místního poledne resp. půlnoci. Jelikož délka dne se mění se zeměpisnou šířkou a čas se zeměpisnou délku, jsme schopni pomoci geolokátoru určit polohu jedince s maximální přesností ± 100 km. Z principu detekce polohy vyplývá, že analýzu dat značně komplikuje oblast kolem rovníku, kde jsou minimální rozdíly v délce dne a také období jarní a podzimní rovnodennosti. Přesnost měření také závisí na prostředí, v němž se sledovaný jedinec vyskytuje - např. hory nebo hustá vegetace přesnost lokace výrazně snižují.

Autorem článku je Petr Klvaňa z Kroužkovací stanice Národního muzea.

KAM DÁL?

Pomohou geolokátory odhalit neznámá zimoviště hýlů rudých?

Geolokátory odhalí podrobnosti ze života vlaštovek

On-line rozhovor o Kroužkovací stanici Národního muzea

(dan)

Diskuse