28.01.2016 | Výstava Pravěk Československa v roce 1958 uchvátila nejen návštěvníky, ale i média. Muzeologické řešení, které navrhl archeolog Jiří Neustupný, bylo na svoji dobu převratné, a to nejen v Československu. Nešlo pouze o nové podání pravěkých dějin, ale také o revoluční myšlenku automatického průvodce a využití techniky ve výstavě.
Dne 28. února 1958 byla slavnostně otevřena výstava Pravěk Československa. U zahájení nechyběl ani tehdejší ministr školství a kultury František Kahuda a další významní představitelé politického a kulturního života, také mezi veřejností byl zájem o nově otevřenou výstavu obrovský. Národní muzeum totiž slibovalo unikátní zážitek. Kromě zcela nové koncepce chronologie pravěku, která byla dva roky předtím odborníky velmi diskutovaná na archeologickém vědeckém setkání, totiž výstava přinášela ještě nové a dosud nevídané zvukové a visuální technické prvky. Není proto nijak překvapivé, že výstavu během prvních 14 dní navštívilo více jak 16 tisíc návštěvníků, za první měsíc provozu to bylo dokonce neuvěřitelných 25 tisíc lidí.
Prohlídka výstavy Pravěk ČSR klade velké nároky na zrakové sledování a chtěli jsme proto ulehčit návštěvníkovu zraku a zato zaměstnat i jeho sluch. Jiří Neustupný
Architektonicko-výtvarným řešením byla tzv. proudová vitrína, která nepřerušovaně prováděla diváka pravěkými dějinami československého území. Tento koncept měl znázornit nepřetržitý tok dějin a poukázat na kontinuální osídlení ČSR. Za sklem se tak divákům díky důmyslnému členění jedné dlouhé vitríny postupně odhalovaly pravěké kultury.
Jaké technické vymoženosti muzeum návštěvníkům nabízelo? Velkou novinkou byl tzv. automatický průvodce: tedy zvukové, světelné a pohybové efekty, které měly návštěvníka provést výstavou. Na magnetofonových páskách byl nahrán komentář k jednotlivým částem výstavy. Zvukový záznam se spínal po krátkých přestávkách a nabízel odborný výklad k vystaveným předmětům. Mluvené slovo bylo připraveno v několika verzích. Od odborné verze, kdy celá prohlídka trvala kolem sedmdesáti minut, po čtyřicetiminutovou populární verzi Dobový tisk zmiňuje i nahrávku pro školní mládež. V běžném provozu byl automatický průvodce spuštěn 4x denně v předem stanovenou dobu.
Magnetofonové nahrávky souvisely s dalšími technickými novinkami. Návštěvníky mělo výstavou provázet také světlo a pohyb. Části vitrín, ke kterým se výklad z magnetofonových pásek vztahoval, byly postupně osvětlovány jak zrcadlovými, tak bodovými reflektory, osvětlujícími jednotlivé exponáty. U těch nejvýznačnějších předmětů byl zapojen i další prvek – pohyb. Exponáty byly umístěny na speciálních otáčivých podložkách, které se v okamžiku souvisejícího výkladu začaly otáčet, aby si je návštěvník mohl prohlédnout ze všech stran.
Pozitivní ohlasy nepřicházely pouze od návštěvníků, ale rezonovaly i v dobovém tisku. Mladá fronta například označila výstavu jako celosvětově jedinečnou. Slovenský tisk dokonce uvedl, že díky této koncepci nebudou brzy žádní průvodci potřeba a pro jedinečný technický systém použil neologismus „exkurzon“.
Celý systém automatického průvodce se skládal ze 3 magnetofonů, 57 reproduktorů, 114 zrcadlových reflektorů, 16 bodových projektorů a 17 diapozitivů. Automatického průvodce zrealizovali Jiří Hadraba a Jiří Hradecký. Texty, které připravil právě archeolog Neustupný a další odborníci, namluvili rozhlasoví hlasatelé Richard Honzovič a Ladislav Vít.
Přišly i problémyAutomatický průvodce však nefungoval tak hladce, jak bylo původně plánováno. Před místy s výkladem samozřejmě docházelo ke kumulaci osob. Opačným problémem naopak bylo, že někteří návštěvníci nevydrželi vyčerpávající výklad až do konce a od výkladu odcházeli. Což nahrávalo odpůrcům revolučního řešení výstavy. Například archeolog Jaroslav Böhm kritizoval automatického průvodce nejen jako nepříliš užitečného, ale dokonce otáčení předmětů přirovnal k výkladní skříni v předvánočním ruchu.
Když byla výstava v roce 1966 přebudována na stálou expozici, byl automatický průvodce opět využit. Postupně se však začaly kupit problémy technického rázu, až přestalo být zařízení v 70. letech zcela využíváno. Některé jeho prvky však zůstaly zabudované do stěn proudové vitríny až do roku 2013, kdy došlo k její úplné demontáži v důsledku rekonstrukce Historické budovy.
Text vznikl na základě článku: Výstava Pravěk Československa (1958) v Národním muzeu: Světlo, zvuk a pohyb v roli průvodce návštěvníka publikovaný v časopise Muzeum: Muzejní a vlastivědná práce v roce 2015 od autorky Ivany Kocichové.
Zde se můžete podívat na video, které bylo pořízeno před demontáží proudové vitríny: Po stopách tajemství Historické budovy Národního muzea.
(EK)
Archeologie 
Archeologie Historie Hudba Lidová kultura Mimoevropské kultury Osobnosti Přírodní vědy Rekonstrukce Restaurování Rukopisy a tisky Umění Vánoce Výstavy
Muzeum 3000, zpravodajský portál Národního muzea, odhaluje jedinečná tajemství. Více se dozvíte zde!
