Joachim Barrande: Dvorní vychovatel na železné cestě

20.08.2014 | Osm tisíc dřevěných beden, obsahujících sbírky Paleontologického oddělení, bylo uloženo v suterénních depozitářích Historické budovy Národního muzea. Po přestěhování do nových depozitářů a následném zpracování se v těchto bednách povedlo objevit nečekaný skvost: písemnosti, do kterých byla zabalena část sbírek slavného francouzského a vlastně i českého paleontologa Joachima Barranda (1799 – 1883). Jedná se o archivní materiály natolik jedinečné, že mohou pomoci zaplnit některá bílá místa v našich dějinách. Přečtěte si druhou část seriálu, věnovaného tomuto výjimečnému objevu.

Vaše vysokoblahorodí !

Vaše vysokoblahorodí je mi velmi nepříjemné, že Vám musím oznámit, že v průběhu tohoto týdne neměla moje práce kýžený postup. Pravděpodobně příliš rychle se měnící teplota zapříčinila zanícení krku, které mě drželo tři dny v bytě a částečně mě připoutalo k posteli. V pondělí jsem zamýšlel vyměřit ještě několik profilů podél Otavy, ale v poledne mě zahnal prudký déšť, který se spustil také ve čtvrtek. Proto jsem tento den využil k přestěhování do Pracejovic. Ve středu jsem stanovil nový bod přechodu přes Otavu, vytýčil trasu trati a změřil spád tohoto přechodu v délce 75 sáhů. Ještě jsem dokázal nezbytné změření spádu trasy, totiž v délce 900 sáhů až ke spojení se starou trasou.

Ten zánět jsem si skoro úplně vyléčil, a tak doufám, že zítra opět vyrazím do terénu, abych mohl urychlit postup práce. (...)

Tak začíná jeden ze souboru čerstvě objevených dvaceti dopisů adresovaných Joachimu Barrandovi. O jejich objevení se více dočtete v prvním dílu seriálu: Joachim Barrande: To jest to, do čeho jsem balil.

Dopisy nalezené ve starých bednách, použité jako obaly prvohorních hlavonožců z Barrandovy sbírky, byly odesílány v období od 9. května 1840 do 5. prosince 1841. Kromě tohoto souboru dopisů jsme ovšem během vybalování objevili i množství dalších dokumentů týkajících se železnice, zahrnující různé výpočty sloužící k odhadu nákladů. Jak souvisí slavný český, totiž francouzský paleontolog Barrande a nějaká železniční trať při Otavě v jižních Čechách? Odpověď musíme hledat v hlubší Barrandově minulosti. Měli bychom se také v krátkosti podívat, jak vlastně vznikaly první železnice u nás.

Joachima Barranda do Čech zavála revoluční bouře, kterou v červenci 1830 sklidil francouzský král Karel X. ve své nepokojné zemi. Královský dvůr po krátkém pobytu ve skotském Edinburghu, našel azyl v habsburském mocnářství. Bourbonský dvůr nejprve sídlil na zámku v Buštěhradu u Kladna, po nedlouhé době se přesunul na Pražský hrad. S dvorem dorazil i mladý Barrande jako vychovatel Jindřicha ze Chambordu, potenciálního následníka francouzského trůnu. Tehdy sotva mohl očekávat, že v Čechách najde domov na dalších 50 let. Vychovatel významného člena královské rodiny nemohl být kde kdo, měl jistě neobyčejný rozhled a vzdělání. To vzdělání bylo převážně technické – Barrande byl totiž absolventem prestižních pařížských technických škol: vojenské École Polytechnique a na stavbu komunikací zaměřené starobylé École des Ponts et Chaussées. V době, kdy přijal místo u dvora, měl za sebou i několik stavebních realizací, včetně stavby mostů.

Počátek 19. století byl v rakouské monarchii obdobím velkého rozvoje dopravních cest.

Kromě velkorysých úprav tisíců kilometrů silniční sítě byl v této době oprášen záměr propojit Labe s Dunajem. Slibný projekt měl zajistit obchodní komunikaci mezi Černým a Severním mořem. Po zavržení problematického vodního kanálu přišel roku 1808 čerstvý ředitel nové pražské techniky profesor František Josef Gerstner s neotřelým nápadem na využití železnice. Ta byla ještě žhavou novinkou, alespoň ve střední Evropě – vždyť první veřejná železnice na světě spatřila světlo světa v Anglii jen čtyři roky předtím! Touto tratí spojující rakouský Linec s Českými Budějovicemi začala výstavba železnic u nás. Dráha byla vystavěna pro koňské povozy, jako takzvaná koněspřežná železnice a šlo tehdy o projekt ne nepodobný dnešní stavbě dálnic. Mimo jiné se také projekt pěkně táhl – jen povolení získala akciová společnost až v roce 1823. Zatímco se v jižních Čechách budovalo, konala se dne 2. března 1825 ustanovující schůze „Spolku pro vybudování železnice mezi Prahou a Plzní“. Mezi zúčastněnými byl kromě fürstenberského knížecího rady Nittingera a nám již známého profesora F. J. Gerstnera i Kašpar hrabě Šternberk, předseda Společnosti vlasteneckého musea v Čechách (dnešního Národního muzea), jeho přední mecenáš i zakladatel (ostatně F. J. Gerstner byl rovněž členem muzejní společnosti).

Spolek akcionářů pak zahájil po překonání nutných administrativních těžkostí výstavbu „lánské“ dráhy.

"Lánská" dráha nakonec, v roce 1834, kdy byla akciová společnost zlikvidována, vedla jen z nádraží Praha-Bubny k Buštěhradu a dále přes Lány do údolí Klíčavy, kde slepě končila v polesí Píně. Hlavním problémem společnosti byly nad očekávání vysoké náklady na stavbu a malá návratnost investic z krátkého provozuschopného úseku. Společnost se navíc musela potýkat s přičinlivostí poddaných v okolí železnice. Ti si rádi pomáhali krádežemi stavebního materiálu a trhali dokonce již položené drahé kolejnice – díky tomu byla trať co chvíli mimo provoz. Lánská koněspřežka sloužila především k svážení dřeva z okolí Lán a posléze i uhlí z Buštěhradska a Kladenska. Provozovala se zde i osobní doprava.

O podílu Joachima Barranda na stavbě českých železnic nevíme mnoho.

Traduje se, že se Barrande seznámil s projektantem lánské dráhy, fürstenberským správcem Františkem Nittingerem v Lánské oboře při honech, na které jezdili příslušníci bourbonského dvora z Prahy. O podílu Barranda na stavbě lánské dráhy nemáme žádné spolehlivé informace, nezmiňuje se o něm ani sám Nittinger ve své poměrně obsáhlé zprávě o pražsko-lánské železnici. Naopak píše o tom, že se Barrande podílel na přípravě napojení na dráhu českobudějovickou. Údajně při přípravě dráhy již v roce 1833 rovněž našel jedny ze svých prvních českých trilobitů na nedávno objevené lokalitě poblíž obce Skryje. Je-li tento údaj správný, stalo se to při přípravě projektu ještě pro původní stavitele Buštěhradské koněspřežky. Barrandův vstup do projektů „železných cest“ („chemins de fer“) zřejmě úzce souvisí s ukončením jeho vychovatelské činnosti u bourbonského dvora, ke kterému došlo právě roku 1833 – propuštěný vychovatel si musel najít novou obživu.

FOTOGALERIE:

Autory článku jsou Jan Sklenář a Vojtěch Turek z Paleontologického oddělení Národního muzea.

Za pomoc se čtením dobových rukopisů a překlady z němčiny a francouzštiny děkují autoři Marice Polechové a Romanovi Jírů.

KAM DÁL?

Joachim Barrande: To jest to, do čeho jsem balil

Expedice Hamada 2014 - za zkamenělinami do pouště

Pouštní sklo uchvacuje už po tisíciletí svou krásou

(dan)

Diskuse