Za minulostí Historické budovy Národního muzea IV. díl

08.05.2013 | 20. století, do kterého vstupovala muzejní budova na Václavském náměstí vpodstatě jako novostavba, přineslo nespočet politických a společenských zvratů. Historická budova Národního muzea má množství šrámů, že kterých by se daly číst velké dějinné zlomy i každodenní realita minulého století.

Řešila-li Muzejní společnost po první světové válce otázku svého dalšího přežití a fungování – protože válka ji přivedla témeř k bankrotu a ohrozila tak vážně další osudy instituce, sbírek a budovy – nebylo to nic proti tomu, co připravila muzejní budově v pořadí druhá světová válka.

V průběhu Pražského povstání, dne 7. května 1945, byla budova zasažena leteckou bombou, která vážně poničila střední trakt s pracovnami a zoologickými sbírkami. První dvě léta po  této události byla budova opravována. Sbírky, uchovávané ve válečných dobách na různých místech, se stěhovaly zpět a expozice se postupně zpřístupňovaly. Změny doznala i umělecká výzdoba muzea.

Panteon jako odraz českých dějin. To, jaké bysty a sochy jsou umístěny v Panteonu, je vždy otázka do jisté míry politická. Proto není divu, že vždy po změně politického kurzu nastává v Panteonu "rošáda". Po převratu v roce 1918 byly odstraněny bysty císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty. V období německé okupace bylo konfiskováno 10 bronzových soch. Naštěstí nebyly zničeny, a v září 1945 se do Panteonu vrátily. V padesátých letech byly na pokyn tehdejšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého odstraněny sochy mnohých “nevyhovujících” osobností (F. L. Rieger, T. G. Masaryk, E. Beneš, J. Pekař, J. Lobkovic, J. Clam- Martinic a další). V devadesátých letech pak došlo k odstranění byst Zdeňka Nejedlého a Julia Fučíka a k instalování nové bysty Karla Čapka. Koncepce Panteonu se stále vyvíjí a je možné, že při znovuotevření muzejní budovy po rekonstrukci se v něm objeví nové tváře.

Okupace Československa v srpnu 1968 armádami Varšavské smlouvy měla pro muzejní budovu tragické následky. Sovětští vojáci 21. srpna nesmyslně těžce poškodili hlavní průčelí střelbou ze samopalů.

Očitý svědek střelby sovětských vojáků na budovu Národního muzea Denko Čumlivski, historik zaměstnaný později tamtéž, procházel zrovna před Domem potravin (kde je dnes pobočka obchodního domu Labuť) kolem ruského obrněného transportréru, který tam stál. Náhle odněkud zazněl výstřel. Nedalo se určit, ze které strany přišel. Vojáci bleskurychle seskákali z transportéru, zalehli ke keříkům za pomníkem sv. Václava a během několika vteřin pokropili dávkami ze samopalů celé průčelí muzejní budovy. Poranili prý jednu ženu, která byla zrovna před hlavním vchodem do muzea. Na místě ji ošetřil MUDr. Emanuel Vlček, známý antropolog, vědecký pracovník Národního muzea. Zakrvácený muzejní poutač, který posloužil jako provizorní nosítka, byl dlouho v muzeu, ale nakonec zmizel.

Střely způsobily mnoho děr v pískovcových sloupech a v omítce, poničily kamenné sochy a reliéfy, poškodily také tapety v zasedací místnosti a ředitelně.

Někdejší ředitelka Knihovny Národního muzea Helga Turková vzpomíná, že dávka ze samopalu rozbila i okna v ředitelně Národního muzea, jež byla v přízemí v levém předním nároží. Jiná dávka prý přišla ze směru od Hlavního nádraží, takže se v ředitelně kulky křižovaly. Ředitel Vladimír Denkstein se zachránil tím, že instinktivně padl ve své pracovně na zem. Jednotlivé kulky byly v pozdějších letech nacházeny v interiérech, v depozitářích a v muzejních vitrínách. Několik jich bylo uloženo do muzejních sbírek. Na povinná politická školení, konaná ve staré zasedací síni, jejíž tapety byly v horních partiích rozstřílené, vzpomíná Lubomír Sršeň. Později byly stěny cudně zakryty novými tapetami.

Těžká devastace fasády si vynutila na počátku 70. let její rekonstrukci. Plomby ve ztmavlém hořickém pískovci jsou dodnes patrné. S touto dílčí rekonstrukcí časově souvisely mohutné podzemní práce na stavbě pražského metra, které budovu vážně poškodily.

Při stavbě metra trasy A roku 1978 praskl v důsledku podzemních odstřelů levý přední roh budovy. Ve zdivu vznikly trhliny, které se směrem nahoru povážlivě rozevíraly. Celé uvolněné nároží bylo proto třeba hydraulicky nazvednout a podbetonovat. Stavbě stanice metra Muzeum padly za oběť i dva litinové vlajkové stožáry navržené architektem Josefem Schulzem, které stály po stranách fontány.

"Při opravě utrženého nároží budovy byly základy nárožní věže proříznuty, a do mezery, vysoké asi 50 cm, byly nainstalovány v husté řadě hydraulické zvedáky. Jednoho dne se muzejníci dozvěděli: dopoledne vás budeme zvedat. Ale ničeho se nebojte, můžete zůstat klidně ve svých kancelářích a nemusíte přerušovat svou práci. Proběhlo to skutečně bez závad, nároží bylo mírně pozvednuto a v následujících měsících přilepeno umělou pryskyřicí. Když se obdobně zvedaly mírně pokleslé pilíře protěší budovy Národního shromáždění byla situace trochu jiná. Vasil Bilak a další vzácní soudruzi, jejichž životy byly pochopitelně neporovnatelně cennější, museli na dobu zvedání své kanceláře opustit," usmívá se Lubomír Sršeň.

Největší ranou pro budovu bylo však bezpochyby necitlivé a bezohledné vybudování severojižní magistrály, která budovu ze dvou stran odřízla od živého městského prostoru. Budova začala trpět hlukem, prašností nebezpečnou pro sbírky i stálými vibracemi. Jak kontrastně se charakteristika stavu prostředí budovy liší od instrukce zemského sněmu z roku 1864, který požadoval, aby muzejní budova stála na místě, které by "od středu města nebylo příliš vzálené, avšak přece tiché a klidné, ze všech stran svobodné a přístupné (...) jehož čistota a klidnost proudem života všedního příliš rušena býti nemá".

Článek byl připraven ve spolupráci s Lubomírem Sršněm z Oddělení starších českých dějin Národního muzea.

KAM DÁL?  

Za minulostí Historické budovy Národního muzea

Za minulostí Historické budovy Národního muzea - II.díl

Za minulostí Historické budovy Národního muzea III.díl

(dan)

Diskuse