08.07.2014 | V nedávné době se podařilo obohatit sbírku tektitů Národního muzea několika výraznými ukázkami tzv. libyjského skla, někdy zvaného také pouštní sklo.
Libyjské sklo je zajímavá přírodnina poměrně exotického původu, podobně jako české vltavíny. A stejně jako vltavíny je známe i v podobě esteticky atraktivních ukázek. Světle žlutá neprůhledná až sytě žlutozelená průsvitná až průhledná skla velikosti od jednoho do dvaceti centimetrů byla nacházena již v pravěku a ve starověku v Libyjské poušti v oblasti tzv. Velkého písečného moře. Z míst výskytu libyjského skla jsou známé drobné štípané nástroje z tohoto materiálu vyráběné lidmi někdy v době před 30 až 18 tisíci lety, tedy ve starší době kamenné, kdy v dané oblasti panovalo vlídnější klima.
Pouštní skla byla patrně známa i starověkým Egypťanům.
V roce 1922 byla v Egyptě nalezena hrobka faraóna Tutanchamona žijícího ve 14. století před naším letopočtem. V jeho pohřební výbavě byl náhrdelník se žlutým skarabeem, který je dnes uložen v Muzeu v Káhiře. Teprve až v roce 1996 bylo rozpoznáno, že skarabeus je vyrobený z libyjského pouštního skla.
Pro vědu byla pouštní skla objevena v roce 1932 během výzkumné expedice vedené P. A. Claytonem, a od té doby podnes se do odlehlých míst výskytu pouštních skel ve východní části Egypta vypravily desítky dalších expedic. Jednu menší ukázku pouštního skla daroval již v roce 1935 pražskému Národnímu muzeu D. H. Smith z Britského muzea v Londýně. Darovaný vzorek nalezl v roce 1934 L. J. Spencer, který je spolu s výše uvedeným P. A. Claytonem autorem vůbec prvního vědeckého popisu libyjských skel. Spencerův vzorek je pod názvem lechatelierit součástí mineralogické sbírky Národního muzea.
Libyjská skla se nacházejí na velkém území o rozloze asi
80 × 25 km.
Leží volně na povrchu oblázkové pouště zvané serír mezi vysokými písečnými dunami, které po serírovém podkladu pomalu putují. Povrch skel je obroušen pískem, unášeným větrem, takže skla mají matný, mělce jamkovitý povrch. Místy jsou skla dosti hojná a za krátký čas je možné jich nasbírat značné množství. Největší dosahují hmotnosti tří až čtyř kilogramů, nalezeny byly i kusy 30 kg těžké. Takto velké ukázky ovšem nejsou příliš pěkné, jsou šedavé až bílé a porézní. Ceněné jsou zejména menší žluté průsvitné až průhledné vzorky, kterých je ale jen zlomek z celkového objemu. Současné expedice obvykle putují za pouštními skly do Egypta z území Libye. Tyto výpravy jsou organizačně a finančně náročné, oblast je dnes navíc neklidná a nebezpečná.
Dlouho nebylo jasné, jak pouštní skla vlastně vznikla a dohady o jejich původu trvají dodnes. Vysoký obsah vzácného prvku iridia naznačoval, že by mohla mít meteoritický původ, protože zvýšený obsah iridia je pro meteority charakteristický. Vnitřní struktura skel naznačuje, že vznikla tavením za vysokých teplot. Uvažovalo se tedy, že vznikla přetavením pozemských písčitých hornin při pádu velkého meteoritu. Tato teorie však měla jednu vadu. V okolí výskytu pouštních skel nebyl žádný meteoritový kráter. Až teprve v roce 2007 se jej přece jenom podařilo objevit, a to dvěma vědcům z Bostonské univerzity. Ti na satelitních snímcích Saharské pouště identifikovali kruhovitou strukturu tvořenou dvěma soustřednými prstenci mohutných horninových valů. Taková struktura je pro meteoritové krátery typická.
Lidské pozornosti unikala tato struktura zejména proto, že je z valné části schována pod mohutnými písečnými dunami Velkého písečného moře.
Kráter Kebira, jak byl pojmenován, má průměr 31 km a leží z větší části na území Libye, pouze jeho východní okraj zasahuje na území Egypta a právě zde jsou nacházena pouštní skla. Bohužel, zatím se nepodařilo nalézt důkazy o existenci meteoritového kráteru přímo v terénu. Někteří vědci proto o jeho existenci pochybují a vznik kruhové struktury přisuzují běžným geologickým procesům, tj. větrné a vodní erozi horizontálně uložených vrstev pískovců, které se uprostřed „kráteru“ nacházejí a svědčí proti dopadu meteoritu v těchto místech.
Libyjské pouštní sklo je dnes většinou badatelů považováno za tzv. impaktit.
Jde o hmotu vzniklou šokovou přeměnou pozemských hornin při dopadu meteoritu. Impaktitům jsou blízce příbuzné tektity, tj. skla, která rovněž vnikla přetavením pozemských hornin v důsledku nárazu meteoritu na Zem, ovšem na rozdíl od impaktitů prodělaly tektity transport vzduchem, takže se vyskytují mimo zdrojový meteoritový kráter. To je případ i našich vltavínů, jejichž matečným kráterem je Ries v Bavorsku s městem Nördlingen ležícím uprostřed kráteru. Existují i jiné teorie vzniku libyjských pouštních skel. Uvažuje se například, že mají vulkanický původ a že to vlastně nejsou skla, ale specifická forma opálu. Problém původu libyjských pouštních skel tedy není, jak se zdá, vyřešen definitivně.
Autorem článku a fotografií je Dalibor Velebil z Mineralogicko – petrologického oddělení Národního muzea.
KAM DÁL?
Podobu starých Egypťanů pomáhá odhalit 3D modelování
Expedice Hamada 2014 - za zkamenělinami do pouště
VIDEO: Restaurování dva tisíce let starého sousoší
Křehká krása uchovaná na skle: fotografie Karla Váni
Joachim Barrande: To jest to, do čeho jsem balil
(dan)
