Muzeum 3000 | Pavouci v lidských obydlích

Pavouci v lidských obydlích – 3. díl

15.03.2017 | Evropští arachnologové již po osmnácté vyhlásili Pavouka roku. Letos se jím stal křižák podkorní. A protože se často vyskytuje v těsném okolí lidských stavení, chat, verand, plotů apod., kde se stěsná i do sebemenší škvíry, je mu věnován třetí díl tohoto seriálu.

Samice křižáka podkorního ve své síti. Foto: Rudolf Macek

**Křižák podkorní (Nuctenea umbratica)**

Centrální část pavučiny křižáka podkorního není přesně uprostřed sítě, ale je posunuta tím směrem, kterým leží úkryt pavouka (z Nielsena 1932).

Jak ho poznáme?

Křižák podkorní je velký, nápadně placatý pavouk. Samice v těle dorůstají 14 mm, samci 9 mm, v rozpětí mohou mít až 58 mm. Zbarvení je tmavě hnědé až téměř černé.

Jeho dvourozměrné kolové sítě jsou poměrně veliké a řídké, jednotlivá lepivá vlákna jsou od sebe dosti vzdálená. Síť je nápadně asymetrická s excentricky umístěným středem – centrální část sítě se zpravidla nachází v její horní polovině.

Období rozmnožování je od konce června do srpna, kdy je možné, že se do našich domovů při své cestě za samičkou zatoulá samec. Oplozené samičky přezimují a jakmile začnou do pavučinových zámotků (kokonů) klást vajíčka, je to nezvratný důkaz toho, že jaro už je za dveřmi. Kokony křižáka podkorního jsou ploché a samičky je ukládají do svého úkrytu. Pokud se tam nevejde, zavěsí ho poblíž vstupu do úkrytu. Někdy ho navíc zamaskují různým smetím.

Křižák podkorní ve svém úkrytu, nohama se dotýká signálního vlákna vedoucího k pavučině. Foto: Rudolf Macek

Kde žije?

Kokon křižáka podkorního, ve kterém se právě vylíhli malí křižáčci. Foto: Rudolf Macek

Křižák podkorní je noční tvor. Přes den nikdy nevisí v síti, ale schovává se ve štěrbinách, do kterých se díky svému plochému tělu snadno vejde. K obývání štěrbin je skvěle přizpůsobený, dokonce i snovací bradavky a reprodukční orgány jsou schovány ve zvláštním kožním záhybu, aby při zalézání do škvír nepřekážely nebo se nepoškodily.

Své úkryty si na rozdíl od jiných křižáků nijak nezvelebuje (nevystýlá pavučinou), vystačí si třeba jen s prostorem pod odchlíplou kůrou (odtud jeho české jméno) nebo mezi plaňkami dřevěných plotů či jiných lidských staveb ze dřeva. Nacházel jsem je ale vcelku pravidelně i na kovových plotech, kde se schovávali v dírkách po šroubech.

Z úkrytu vede do sítě signální vlákno, kterého se pavouk vždy dotýká svýma předníma nohama a čeká, až se do sítě chytne nějaká kořist. Tou jsou nejčastěji můry. Pokud si pavouci postaví síť v blízkosti pouličních nebo nádražních lamp, ke kterým je lákaný noční hmyz, mají o přísun potravy postaráno. Pak mohou narůst do vskutku úctyhodných rozměrů!

Samice křižáka podkorního na kůře. Foto: Rudolf Macek

Co umí?

Nebo bychom se mohli zeptat, proč byl zvolený Pavoukem roku? Této hodnosti se dostává pavoukům, kteří jsou buď obecně rozšíření a snadno poznatelní, ale přehlížení, nebo naopak druhům, kteří jsou vzácní či něčím výjimeční.

Křižák podkorní spadá do první kategorie. U nás je hojný a zaměnit jej lze jen s křižákem rašelinným (Nuctenea silvicultrix), který je ale extrémně vzácný. Jednu zajímavou vlastnost křižák podkorní přeci jen má – je mistrem v „dělání mrtvého brouka“. Je-li vyrušen, stáhne nohy k tělu a jako kámen spadne k zemi. Ve strnulém stavu vydrží od několika minut až po několik hodin! Pro člověka je křižák podkorní zcela neškodný, neznám případ, že by někoho kousnul.

Autorem textu je Petr Dolejš ze zoologického oddělení Přírodovědeckého muzea Národního muzea.