Pavouci v lidských obydlích – 2. díl

9. 2. 2017 | Druhý díl seriálu o pavoucích, kteří doprovázejí naše obydlí, je věnovaný poměrně nenápadnému druhu. Pokud ale máte v okolí skály nebo velké hromady kamení, můžete se s ním potkat. Porozhlédněte se v noci po stropě a po stěnách – objevíte ho?

Zápředka domácí (Liocranum rupicola)

Jak ji poznáme?

Zápředky (čeleď Liocranidae) jsou nenápadní pavouci žijící obvykle ve spadaném listí či pod kameny. Jejich hlavohruď a zadeček mají vyrovnané proporce a zbarvení je většinou hnědé, s více nebo méně zřetelnými podélnými proužky na hlavohrudi.

S většinou z deseti u nás žijících druhů se prakticky nesetkáme. Jedinou výjimkou je právě zápředka domácí, případně kokony (pouzdra s vajíčky) zápředky zvonečkové (Agroeca brunnea), na které můžeme narazit v přírodě.

Zápředka domácí je v těle 5–9 mm dlouhý, relativně štíhlý a nepatrně zploštělý pavouk. Celkové zbarvení je hnědé, se dvěma tmavými pruhy na hlavohrudi a velmi nápadnou a charakteristickou kresbou na zadečku. Pokud si kresbu zapamatujete, pak zápředku domácí vždy poznáte.

Kde žije?

V přírodě se zápředka domácí vyskytuje na skalách a v sutích, případně se může ukrývat pod kůrou.

Je to hemisynantrop – to znamená, že primárně žije v přírodě, a k člověku se nastěhuje jen za určitých okolností. Nejčastěji se s ní můžeme setkat ve venkovských staveních poblíž skal. Nic totiž nepřipomíná skály více než stěny budov!

Jedná se o noční druh, začíná aktivovat mezi devátou a desátou hodinou večer. Od té doby je možno na stěnách (hlavně vytápěných místností) zastihnout jak dospělé samice i samce, tak i mláďata.

Samice jsou o trošku větší, samci štíhlejší. V lidských obydlích se rozmnožují od dubna do prázdnin. Protože ale zápředka domácí žije skrytě, přes den se ukrývá v různých štěrbinách, ví se o její biologii jen málo.

Co umí?

Zápředka domácí je lovec nepoužívající sítě, kořist pronásleduje. Nemá moc dobře vyvinutý zrak, a tak se bezhlavě vrhá na vše, co se pohybuje.

Pozoroval jsem ji, jak útočila na větrem unášený shluk březových semínek. Nejlépe ale své lovecké dovednosti ukáže, když ji opatrně vhodíte do kelímku (třeba od hořčice) a přidáte k ní rybenku (samozřejmě adekvátní velikosti)… Zápas zápředky s rybenkou si může zadat i s býčími zápasy! Jakmile zápředka rybenku zdolá, doporučuji ji v kelímku nechat přes noc, protože zápředka je velice lekavá a při manipulaci by kořist okamžitě pustila a už se k ní nevrátila.

Pokud ji uvidíte, jak leze po zdi, můžete se ji pokusit nakrmit – například tak, že před ní budete opatrně kývat třeba i čerstvě usmrceným komárem (drženým v pinzetě za nohu). To potom doslova „zobe z ruky.“ Bát se jí nemusíte, všechny zápředky jsou zcela neškodné, neschopné prokousnout lidskou kůži.

Autorem textu je Petr Dolejš ze zoologického oddělení Přírodovědeckého muzea Národního muzea.


Kam dál?

Pavouci v lidských obydlích – 1. díl

Pavouci od spřádání sítí neupouští, říká odborník

(EK)

Přírodní vědy