15.12.2015 | Ve sbírkách Náprstkova muzea je uložena jedna z nejrozsáhlejších sbírek dokumentujících kulturu místních obyvatel v okolí hory Kilimandžáro. Tento soubor pochází z období na přelomu 19. a 20. století a je svým rozsahem a významem srovnatelný se sbírkou dr. Emila Holuba, která je rovněž uložena v Náprstkově muzeu. Dárcem této sbírky byl muž, který spojil svůj život s východní Afrikou: Martin Bohdan Lány (1876 – 1941).
„Otec Lány“, jak Martina Bohdana Lányho nazývali lidé v okolí Kilimandžára, se narodil v roce 1876 v Černilově u Hradce Králové. Vystudoval vyšší hospodářskou školu v Chrudimi a svá studia zakončil v Lipsku. Toto německé město rozhodlo o jeho dalším osudu. Zde se M. B. Lány setkal s ředitelem evangelického misijního ústavu, a po krátké době se rozhodl vstoupit do služeb Lipské misijní společnosti, jejíž hlavní působiště bylo v západní Indii. Od roku 1892 však tato společnost rozšířila svoje působiště i na území tehdejší Německé východní Afriky do oblasti v okolí hory Kilimandžáro. Dne 5. října 1895 odjel téměř dvacetiletý M. B. Lány do východní Afriky. Jeho působištěm se stala stanice Mamba na úpatí hory Kilimandžáro.
Po osmi letech, v roce 1903, se vrátil na dovolenou do Čech, kde se oženil s Emou Pospíšilovou, dcerou evangelického faráře Kristiána Pospíšila a Cecílie Pospíšilové, rozené Dresslerové (dcery barona Jana Dresslera z Vídně). Před svým návratem do Afriky se Lány ještě zastavil u paní Josefy Náprstkové v domě u Halánků, předal jí několik fotografií ze svého afrického pobytu i etnografických předmětů shromážděných ve východní Africe a nabídl jí další spolupráci.
Život v Africe nebyl nikdy pro evropské usedlíky příliš pohodlný. Dny byly od rána do večera naplněny těžkou prací a životní standard byl zde nesrovnatelný s podmínkami, na které byli přistěhovalci zvyklí z Evropy. Manželé Lányovi však našli ve východní Africe velké zalíbení. Navzdory těžkým životním podmínkám se zde 
rozhodli usadit natrvalo. Martin Lány odešel z misijních služeb a splnil si svůj dávný sen, stát se farmářem ve východní Africe. Důležitou součástí jeho podnikání byl také obchod s kožešinami, které dodával firmě Schmidt do Prahy.
Ani přes každodenní problémy a těžkou práci, která byla spojena se zakládáním farmy, nezapomínala rodina Lányových na Náprstkovo muzeum. Paní Lányová se snažila Josefu Náprstkovou informovat o životě pod Kilimandžárem a seznamovala ji s všedními starostmi evropských usedlíků.
Do života rodiny Lányových osudově zasáhla první světová válka, jejíž ohlasy se citelně projevily i na dalekém africkém kontinentě. V roce 1915 byl Martin Lány jako rakousko-uherský státní příslušník Angličany internován v táboře Sidi-Bisher nedaleko Alexandrie v Egyptě, zatímco jeho manželka byla s dětmi internována půl roku v Mombase. Po skončení války byl Martin Lány deportován do Československa, kde strávil období od mezi lety 1919 a 1921. Na svou farmu do Maranga se mohl vrátit až po třech letech. Jeho pracně nashromážděný majetek byl zpustlý, avšak co se týče jeho rozsahu, neporušený. Později se Martin Lány přestal věnovat farmaření a s neutuchajícím elánem se vrhl do nového oboru podnikání. Oblast východní Afriky totiž začala být stále vyhledávanějším cílem turistů, kteří tam přijížděli za divokou africkou faunou, malebnou přírodou a místními obyvateli, jejichž obyčeje byly pro tehdejší Západ ztělesněním exotické a tajuplné Afriky. Martin Lány se stal hoteliérem a založil penzion Boarding-House, jenž poskytoval pohodlné útočiště všem zájemcům, kteří chtěli poznávat kouzlo daleké Afriky.
Během svého dlouhodobého afrického pobytu Martin Lány systematicky získával pro Náprstkovo muzeum předměty spojené s tradičním způsobem života tamních obyvatel. Díky dochované korespondenci je tak možné rekonstruovat nejen život farmářů ve východní Africe na počátku 20. století, ale také získat cenné informace o vzniku této sbírky.
„Otec Lány“ zůstal východní Africe věrný až do smrti. Když se v roce 1941 uzavřel jeho život, naplněný usilovnou prací, byl pochován na hřbitově nedaleko městečka Marangu.
Památka misionáře byla živá i mnoho let po jeho smrti. Jeho dcera Ruth Lányová žila pod Kilimandžárem a vítala cestovatele z daleké země ve středu Evropy libozvučnou češtinou. Zmínku o této ženě nalezneme v mnoha českých cestopisech, které se věnují východní Africe.
Kromě Ruth měli manželé Lányovi ještě čtyři děti. Další dcera, stejně jako Ruth, zůstala ve východní Africe a věnovala se provozování malého penzionu na úpatí Kilimandžára. Nejstarší syn zemřel v mladém věku a je pochován na stejném hřbitově jako otec. Druhý syn se odstěhoval do Nairobi a třetí syn se usadil v USA.
Vznik sbírky
M. B. Lány nakupoval předměty přímo od místního obyvatelstva v oblasti kolem Kilimandžára. Výběr předmětů, které se staly součástí jeho sbírky, byl ovlivněn několika faktory. Hlavní důraz byl kladen na autentičnost. Již na počátku 20. století se začalo mnoho předmětů vytrácet z každodenního a rituálního života tradiční společnosti. Tyto předměty byly nahrazovány evropským importem nebo napodobeninami evropských výrobků, které zhotovovali místní řemeslníci. Další důležitou okolností byla snaha sběratele získat co nejrozmanitější soubor předmětů zachycující jednotlivé stránky života místního obyvatelstva. Díky této skutečnosti je sbírka M. B. Lányho velmi rozmanitá a nalezneme v ní nejen předměty vysoké umělecké hodnoty, ale také předměty, které sloužily např. k odvádění vody z malých nádrží nebo třecí kameny na cukrovou třtinu.
„Na musejní sbírky pamatuji. Mám už zase mnoho cenných předmětů a jiné snad během příštích dnů obdržím. Máte pravdu velectěná paní, že všecky tyto zvláštnosti rychle mizí jakmile europané mezi domorodce vkročí. Mnohé z těch věcí, které Vaše museum ode mne má již se nenosí a některé nejsou už vůbec k dostání a jest a také nyní už velmi těžko takové věci ještě sháněti a já musím každodenně černochům říkati, aby to neb ono přinesli a prodali. Nabízím slušné ceny a předce se to jen velmi pomalu schází. Doufám však předce že za 2–3 měsíce aspoň jednu bednu budu moci odeslati.“
(Náprstek 52/367)
„Pochybuji velmi že mi bude možno od Džaggů ještě něco sehnati kromě snad nějakých amuletů a kouzelných prostředků. Vše co zde původního bylo mizí velmi rychle a ani za drahé peníze není nic k dostání.“
(Náprstek 101/41.a)
Místní obyvatelstvo a jeho zvyky se velmi rychle přizpůsobovaly evropskému způsobu života. Martin Lány měl jedinečnou možnost tuto proměnu sledovat nejen díky svým etnografickým sběrům, ale také díky tomu, že strávil dlouhé období v relativně malém regionu východní Afriky. Žil zde s krátkými přestávkami v období od roku 1895 až do roku 1941, tj. téměř půl století. Často pohlížel velmi kriticky na působení Evropanů a s nelibostí viděl, jak Afričané opouštějí zvyklosti, které zdědili od svých předků.
„Za několik let už zde nebude docela nic původního k dostání. Evropanů a jejich výtečné!!! kultury rapidně zde přibývá a ty krásné „staré zlaté časy“ se tratí, mně se zde aspoň čím dále té kultury přibývá tím méně líbí. Dokud chodili Džaggové nazí byli mnohem otužilejší a v jistém smyslu mravnější než jsou nyní. Toto mi domorodci sami doznávají. Dříve pokud viděli své ženské stále nahé před sebou nebyl chtíč jejich tak drážděn jako nyní když před nimi ženy své „vnady“!! do hadrů ukrývají. Dříve spávali domorodci nazí a ani v dešťové době nebylo jim zima teď už žádají si vlněné pokrývky na noc a nemoce z nachlazení jsou na denním pořádku – inu kultura!“
(Náprstek 101/41.a)
Autorkou článku je Jana Jiroušková, kurátorka africké sbírky Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur
(EK)
Osobnosti
