08.11.2013 | Rtuť je svými vlastnostmi zcela jedinečný chemický prvek. Je to stříbřitě bílý, nápadně těžký tekutý kov, často se jí říkalo „živé stříbro“.
Lidstvu je rtuť známa od starověku. Rtuťovou rudu cinabarit neboli rumělku (sulfid rtuťnatý) dobývali staří Řekové a Římané. Na ložisku Monte Amiata v Toskánsku je archeologicky doloženo dobývání rumělky dokonce již v dobách prehistorických. Ve starověku sloužila rumělka jako velmi ceněný červený pigment používaný na nástěnné malby a na výzdobu keramiky. Pro tento účel se používaly směsi různě hrubě namleté rumělky v různých poměrech, čímž bylo dosaženo velké škály odstínů barev. Staří Egypťané používali rumělku jako líčidlo. Rtuť vyrobená z rumělky se využívala k získávání zlata z jeho rud metodou zvanou amalgamace. Ve starověku byla rumělka těžena na největším světovém ložisku rtuti v Almadénu v dnešním Španělsku.
K velkému rozvoji těžby rtuti došlo v Almadénu od 16. století. Většina produkce rtuti byla tehdy spotřebována ve střední a jižní Americe při získávání stříbra ze stříbrných rud amalgamací. Ve vysokohorských oblastech středo- a jihoamerických stříbrných ložisek byl totiž nedostatek palivového dřeva potřebného ke klasickému hutnickému způsobu získávání stříbra z rud. Část produkce rtuti sloužila alchymistům, pro něž byla rtuť klíčovým prvkem jejich pokusů. Ze rtuti vyrobená rumělka byla používána jako barvivo červených pečetních vosků. Opomenout nesmíme ani oblíbené použití rtuti ve starém léčitelství.
Od 16. století byla v Benátkách za pomocí rtuti vyráběna tzv. benátská zrcadla, která byla velmi luxusním zbožím.
Kromě Almadénu byla od 16. století rtuť dobývána i na druhém největším ložisku na světě v Idriji v dnešním Slovinsku. Ve stejné době se rtuť těžila i v Čechách, a to na Dědově hoře u Neřežína na Hořovicku, v Horních Lubech na Chebsku a ve Svaté u Berouna. Zatímco na Dědově hoře byla rtuťová ruda získávána v malém množství jako vedlejší produkt těžby železné rudy, ve Svaté u Berouna byla ruda rtuti – cinabarit těžena jako hlavní a jediná surovina. Do dějin ovšem vstoupilo zejména ložisko v Horních Lubech, které po krátkou dobu poskytovalo takové množství rtuti, že se stalo významným konkurentem Idrije a Almadénu na evropském trhu se rtutí.
Rtuť vyrobená z rumělky z Horních Lubů byla dodávána do významných obchodních středisek v Norimberku, Benátkách, Lyonu a Antverpách.
Těžaři rtuti z Idrije se konkurence české rtuti dokonce obávali natolik, že si opakovaně vymohli zákaz jejího transportu ze severu na jih přes Alpy. Dlouhodobě ale nemohla česká rtuť obstát; česká ložiska byla příliš malá. To však nemohli v 16. století idrijští ani almadénští těžaři tušit. Neznali velikost českých ložisek a ani velikost ložisek vlastních. Ta se ukázala až s mnohem masivnějším rozvojem dolování v Idriji a v Almadénu v 18. a 19. století.
Národní muzeum se v nedávné době aktivně podílelo na výzkumu českých ložisek rtuti v Horních Lubech a na Dědově hoře. Výzkum by přitom nebyl možný bez použití vzorků rtuťové rudy ze sbírky Národního muzea, protože na lokalitách samotných není v současnosti rtuťová ruda k dispozici. A jak výzkum probíhal? Geology vždy zajímá především velikost ložiska, rozložení a koncentrace užitkové složky, způsob vzniku ložiska a původ užitkové složky. Právě na způsob vzniku dvou českých ložisek rtuti byl zaměřen výzkum založený na metodě zvané mikrotermometrie fluidních inkluzí. Minerály obsahují množství mikroskopických dutin, které vznikají během růstu krystalu. Na povrchu krystalu jsou nerovnosti.
Ty často zarůstají takovým způsobem, že vznikne nepatrná dutinka. Taková dutina obsahuje matečný roztok, z něhož minerál krystalizoval. Kromě vody je v takové dutině ještě plyn a soli. Geologové takové dutiny (fluidní inkluze) zkoumají, zchlazují je a zahřívají a přitom pozorují změny, k nimž dochází. Z těchto změn je možné usoudit na chemické složení matečného roztoku a na teplotu, při níž minerál krystalizoval. Díky tomu dnes víme, že ložisko Horní Luby vzniklo na závěr procesu intenzivní přeměny břidlic na fylit, rumělka krystalizovala při teplotách mezi 195 a 160 °C. Rtuť lubského ložiska pochází z vulkanických hornin vzdálených od Lubů asi desek kilometrů. Vulkanické horniny totiž nepatrné množství rozptýlené rtuti obsahovaly. Rtuť doputovala do fylitů v okolí Lubů a zde se koncentrovala v podobě malého ložiska rtuti. V případě ložiska na Dědově hoře se podařilo zjistit, že rtuťová ruda cinabarit krystalizovala při teplotách mezi 150 a 115°C, její původ je také ve vulkanických horninách. Tolik výzkum pracovníků z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
A jak je to s použitím rtuti dnes? V moderní době se rtuť používala a používá v různých měřicích přístrojích, jako jsou teploměry, tlakoměry a barometry. Výpary rtuti (vypařuje se i za studena) a některé sloučeniny rtuti jsou jedovaté, takže v Evropě kvůli tomu platí zákaz výroby rtuťových teploměrů. Velké množství rtuti se spotřebuje při výrobě chlóru a hydroxidu sodného. Obě technologie jsou ekologicky problematické, je proto snaha nahrazovat je postupy jinými. Malé množství rtuti obsahují zářivkové trubice, které se po ukončení životnosti musí náročně likvidovat. Poněkud paradoxní je fakt, že výroba a spotřeba zářivek v Evropě prudce stoupla poté, co byla z energetických důvodů direktivně omezena výroba klasických žárovek s wolframovým vláknem. Nezanedbatelné množství sloučenin rtuti se využívá v pyrotechnice. Kovová rtuť je v hojné míře využívána při divoké primitivní těžbě zlata v nejrůznějších končinách světa. Rtuť je také používána v zubních amalgamových plombách. I to představuje problém.
Odhaduje se, že z komínů evropských krematorií uniká ročně do vzduchu a poté do půdy a vody asi 70 tun rtuti.
Dnes, kdy je snaha využití rtuti omezovat, se rtuť již ani netěží. V minulosti poskytlo nejvíce rtuti španělské ložisko Almadén, po něm Idrija ve Slovinsku, dále Monte Amiata v Itálii, ložiska New Almaden a New Idrija v USA, Nikitovka na Ukrajině a další. Všechna tato ložiska jsou už mimo provoz. Lidstvo využívá bohatých zásob rtuti z minulosti, nemalé množství rtuti se recykluje. Pokud se dnes ještě rtuť někde dobývá, tak snad jedině v Číně. Nevíme to ale jistě, protože Čína na rozdíl od většiny zemí údaje o těžbě nerostných surovin nezveřejňuje.
Autorem článku a fotografií je Dalibor Velebil z Mineralogicko – petrologického oddělení Národního muzea.
KAM DÁL?
Mezioborová spolupráce odborníků přináší výsledky
Jak na houby? Poradí mykolog Národního muzea
Pavouci od spřádání sítí neupouští, říká odborník
(dan)
