Opráski pokračují dál

28.03.2014 | Výstava Opráski sčeskí historje 20. století byla prodloužena. Návštěvníci ji najdou v Nové budově Národního muzea až do 11. května 2014. Komisař výstavy Martin Sekera shrnuje, nakolik představení Oprásků na půdě Národního muzea splnilo očekávání spojená s touto výstavou.

Výstava Opráski sčeskí historje 20. století pokračuje. Uspořádali jsme ji na půdě Národního muzea, abychom si udělali představu o historickém povědomí našich návštěvníků a o tom, jak na ně tento komiks zapůsobí. Také jsme si všímali, co se o ní píše a říká jinde. Sečteno a podtrženo, jako komisař výstavy – tedy ten, který má za výstavu zodpovědnost, podávám toto resumé:

Ano, tento komiks provokuje a rozděluje lidi zhruba na dvě skupiny. Jedné se líbí, považuje ho za dobrý humor s „přidanou hodnotou“ užitečné osvěty. Druhé se nelíbí, vidí ho jako triviální a pokleslý, degradující hodnoty, které by ve vztahu k národní historii mělo Národní muzeum šířit a utvrzovat.  Mezi mantinely jednoznačných příznivců a jednoznačných odpůrců jsou lidé s názory více i méně vyhraněnými, více či méně intuitivními, nebo naopak argumenty podloženými.

Hlavní zjištění, které jsem si vyvodil a zobecnil, spadá do úrovně hodnot, jichž jsme schopni si v naší minulosti všímat a ztotožňovat se s nimi. Vypadá to, jako by dělítkem mezi příznivci a odpůrci byla hodnotová bariéra (nebo propast). Nedávno tuto úvahu ilustroval názor Otakara Šoltyse a následné reakce na ni. Názor zveřejnil na svých stránkách Jaz, autor komiksu Opráski. Šoltys nepochybně sleduje, jak jde obecná jazyková kultura – tím rozumí myšlení – „do kytek“.  Vyhrotil to záměrně, jeho „zločin proti lidskosti“ poukazuje k tomu, že vidí v našem jazykovém společenství působící trend úpadku kritického myšlení a z toho plynoucí snadné manipulace těmi, kteří nemyslí, neznají, nevědí, nepropojují minulost s přítomností – lze jimi postrkávat prostřednictvím mainstreamových mediálních obsahů jako s figurkami. Možná Jaz (a jeho „fanošuci“) skočil Šoltysovi na špek, pokud četl jeho text prvoplánově jako hysterický projev staromilce. 

Na Šoltysovu podporu uvedu subjektivní zkušenost: přes dvacet let učím vysokoškoláky historii. Vždy po zhruba pěti šesti letech sleduji téměř skokové snižování znalostí přicházejících studentů. To, co dříve znali středoškoláci, je dnes mezi vysokoškoláky výjimečná znalost. A s tím jde ruku v ruce další příznak – neschopnost vnímat delší text, slabá rétorická schopnost a od toho odvozená povrchnost myšlení, když jde o téma vzdálenější pár let od současnosti. Jazův komiks vyhovuje těmto dispozicím, odpovídá zpovrchňování a trivializaci vzdělanosti. Odráží popsatelný a doložitelný stav proměnných ukazatelů vzdělanosti naší národní society.

Bylo by ale zavádějící tvrdit, že jde výhradně o generační jev ve smyslu – příznivci jsou jen ti mladší, ti starší jsou odpůrci. V obou skupinách jsou ti i oni, i když podrobná statistika, např. facebookových návštěvníků by asi mluvila o převaze lidí do 40 let mezi příznivci. Rovněž není možné vyslovit kategorickou tezi o přímé úměře mezi hloubkou vzdělání (a historickým přehledem) a příslušností k té či oné skupině. Komiks baví i řadu lidí o historii poučených. Přestože v sobě mají vědomostní historické zázemí a těžko předpokládat, že by komiks ovlivňoval jejich hodnotové postoje k historickým událostem nebo postavám dějin. Zařadí si ho jako hříčku, nebo v některých místech komiksu mají jiné a složitější asociace z jazykové hry.

Možná by zkušenost z výstavy mohla znít takto: tento komiks vás „ v dějepise“ nevzdělá, i když pro leckteré může i tuto funkci plnit – ale je v něm spousta mystifikací. Těm, kteří si „poznatky“ a postoje k minulosti získané skrze komiks založí do paměti jako směrodatné, může být nebezpečný – zkreslí jejich představu o minulosti. Záměrná jazyková deformace je nebezpečná jen těm, v nichž utvrdí jejich vlastní jazykový a myšlenkový primitivismus, nikoli těm, kteří jsou schopni odlišit prostředí jazykové hry od smyslu jazyka coby prostředku myšlení a takto jazyk také vědomě používají. Funkcí komiksu je především zábava, jejíž humor někomu vyhovuje, jinému nikoli. Co by však bylo skutečně hrozivé, kdyby komiks předznamenával, že už nic jiného od zábavy nečekáme, než to, jak praví Neil Postman, že se chceme „ubavit k smrti“. A že všechno, co čteme, vidíme a slyšíme, už musí být jen zábava.

Výstava Opráski sčeskí historje 20. století byla prodloužena. Návštěvníci ji najdou v Nové budově Národního muzea až do 11. května 2014.

Autorem článku je Martin Sekera, komisař výstavy Opráski sčeskí historje 20. století.

KAM DÁL?

Jsou Opráski dada? Rozhodně ne, říká lingvistka

Autorský nábytek architekta Karla Pragera

Makety a skici: Tak vznikaly knihy v dobách knihtisku

(dan)

Diskuse