Vynášeni do nebes, vláčeni blátem: Edvard Beneš

19.03.2014 | V období první republiky byl Edvard Beneš nesčetněkrát karikován. Neměl to s médii právě jednoduché, přestože prezident Tomáš Garrigue Masaryk mu jako svému nástupci pomáhal vytvářet pozitivní mediální obraz.

Každá doba má svá měřítka. Vedle zákonných a společenských norem jsou to i různé mýty a stereotypy, které určují, kdo nebo co je hodno chvály, nebo naopak zaslouží odsouzení. V utváření těchto kategorií v moderní době hrají významnou roli média. Nejen že přinášejí informace, ale zároveň je také vykládají nebo dokonce vytvářejí. Tím utvářejí mediální obraz osob a událostí, přiřazují jim znaménka. Jedny vynášejí do nebes a jiné vláčí blátem.

Aféry jsou nedílnou součástí veřejného života.

V množství informací o různých kauzách je často obtížné se orientovat, a to pak nastupuje úloha médií. Na výstavě Aféry v Nové budově Národního muzea bylo možné zjistit, jak byl utvářen mediální obraz osobností a událostí veřejného života od konce 19. století, kdy naše země byla ještě součástí monarchie Rakouska Uherska, přes demokratickou první republiku až po dobu před listopadem 1989. Druhou osobností, které se v seriálu Vynášeni do nebes, vláčeni blátem věnujeme, je Edvard Beneš.

Edvard Beneš byl vzdělaný, schopný a věrný spolupracovník Tomáše Garrigue Masaryka. V Masarykových očích představoval jediného možného nástupce na post prezidenta, proto Benešovi cíleně připravoval pozici. Nebylo to jednoduché, protože Beneš obliby Masaryka nedosahoval. Měl-li se stát jeho nástupcem, bylo třeba se této záležitosti věnovat. Jejich dobrý vztah a blízkost názorů zobrazovaly společné fotografie, které měly pomáhat budovat Benešův příznivý mediální obraz. Edvard Beneš byl v období první republiky nesčetněkrát karikován a musel opakovaně čelit útokům politických soupeřů, kteří se ho v bulvárním tisku vytrvale snažili skandalizovat. Jeho činy coby ministra zahraničí se ne vždy setkávaly s pochopením ze strany československých občanů, což ilustruje případ tzv. Marmaggiho aféry.

Marmaggiho aféra

Katolická církev nebyla v samostatném Československu populární. Svým dílem k tomu přispěl i prezident Masaryk, který náboženské tradice československého národa viděl především v husitství. Projevilo se to například v případě tzv. Marmaggiho aféře, která propukla v souvislosti s oslavami svátku Jana Husa v roce 1925. Prezident je tehdy zaštítil a dokonce nechal na Hradě vyvěsit vlajku s kalichem, načež papežský nuncius Francesco Marmaggi opustil Československo. Edvardu Benešovi, který se jako ministr zahraničních věcí snažil o korektní vztahy se Svatým stolcem, tím výrazně ztížil pozici. V následujících letech se mu podařilo situaci urovnat a uzavřít alespoň rámcovou smlouvu, která vstoupila v platnost v roce 1928. Vlastimil Košvanec v listu Dělnická výchova zkarikoval hned několik představitelů československé politické scény, mezi nimi i Beneše, kterému po problémech s vatikánskou smlouvou zůstávala v očích levice nálepka „pámbíčkář".

Edvard Beneš (1884-1948) studoval filosofii na Pražské univerzitě, politické vědy v Paříži a Berlíně a práva v Dijonu.  V době první světové války se zapojil do protirakouského odboje. Odešel do exilu a významně přispěl k vytvoření a uznání Československa. V samostatné republice se stal ministrem zahraničních věcí. Ve funkci setrval až do roku 1935. V letech 1921-22 byl předsedou vlády. Člen a později místopředseda České strany národně sociální. V roce 1935 byl zvolen druhým československým prezidentem. V době druhé světové války působil opět v exilu. V roce 1946 znovu zvolen československým prezidentem. Zemřel několik měsíců po abdikaci, která byla důsledkem únorových událostí roku 1948.

Připraveno ve spolupráci s autorkou výstavy Aféry Janou Mezerovou z Oddělení novodobých českých dějin Národního muzea.

KAM DÁL?

Vynášeni do nebes, vláčeni blátem: T. G. Masaryk

Vzácné pergamenové listiny připomenou volbu prezidenta

Za minulostí Historické budovy Národního muzea IV. díl

(dan)

Diskuse