Soutěž Příběh exponátu vdechla život čertům i smrtce

24.05.2013 | ...mořské panně a mnoha dalším loutkám. Národní muzeum – Muzeum české loutky a cirkusu totiž ocenilo na konci května dětské spisovatele, kteří se zúčastnili literární soutěže Příběh exponátu a napsali krátké povídky inspirované návštěvou prachatického muzea.

Soutěž byla vyhlášena u příležitosti 7. výročí otevření muzea v Prachaticích a také k Mezinárodnímu dni muzeí. Jejím zadáním bylo napsat příběhy exponátů, inspirované expozicí Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích. Soutěž měla dvě věkové kategorie, 7 až 11 let a 12 až 15 let. Hodnotila ji odborná porota, diplomy a ceny předal vedoucí divadelního oddělení Národního muzea Vojtěch Poláček.

Ocenění autoři a autorky získali poukázky na nákup knih a také výlet do pražských objektů Národního muzea, konkrétně do Nové budovy Národního muzea, Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur a Českého muzea hudby.

Texty budou dále využity při Muzejní noci 7. 6. 2013 v Prachaticích a během letní sezóny, kdy budou přístupné návštěvníkům expozice.

Ukázka vítězné práce v kategorii od 7 do 11 let – Kateřina Švehlová: Čerti v muzeu

Jednou večer, když šli lidé spát, v jedné vitríně v Muzeu loutek oživli čerti. „Co budeme dělat“, zeptal se první, „hrát mariáš“, řekl druhý, „ale ten už jsme hráli mockrát,“ řekl třetí a dodal, „můžeme srovnávat, kdo má větší rohy.“  „No, to je nápad,“ řekli všichni. A začali.

„Já mám ze všech čertů největší  rohy“, řekl  druhý. „Ne, já“,  řekl  první  čert. „To si  jenom  myslíš“, zasyčel třetí. „Dost, dost“, řekl první čert, „budeme si měřit délku rohů metrem - 8, 1, 6, 10, 5 a 2.“ Jenomže čerti neuměli počítat, a tak křičeli jeden přes druhého- já mám 100 metrů dlouhé rohy a já mám ještě víc, dokonce 5 metrů. Když si rohy měřil poslední, ozvalo se KŘUP! a rohy byly na zemi. „Co teď?“ , „už víme“, křičeli čerti, „honem pro kostlivce.“ „Proč zrovna pro něj?“ To proto, že kostlivec je z celého muzea nejchytřejší a umí občas dělat zázraky.

„Dobrá, dobrá, pomůžu vám,“ řekl kostlivec. A začal drmolit nesrozumitelná slova, AMOSULA DOTA MOJA. Ale místo rohů se na čertově hlavě objevily dvě červené muchomůrky. Čertovi se udělalo špatně. Tak tohle zaříkávadlo to rozhodně nebylo.

Zkusíme jiné, řekl kostlivec - HAJDULA PAJDULA KEBULA, co se však nestalo, čertovi zmizely muchomůrky a místo nich se objevily dva zahnuté žluťoučké banány. Čert zaúpěl, ÚÚÚÚÚÚÚ, teď vypadám jako ovocný pohár. „Kruciš, už to mám také v té mé lebce celé popletené.“ 

A zkusil do třetice : ESFONAKODUSAHA , a to bylo to správné kouzlo. Čert měl hned ty největší rohy na světě. A od té doby hrají čerti v Muzeu loutek raději už jenom mariáš.

Ukázky z dalších povídek:

"Jednou hodně dávno jeden řezbář vyrobil loutku smrtku s kosou. Tehdy ale nevěděl, že vyrobil loutku, která má zvláštní schopnost ožívat, když jí někdo pohladí kosu nebo když musí posekat trávu na své zahradě v říši bumláků. Každou noc, jakmile odbije 12. hodina, ožijí všechny exponáty v muzeu. Jednou do muzea přivezli Umírající ženu po porodu a od té doby objevují pracovníci každé ráno novou loutku. Jednou v noci ale Umírající žena opravdu umře, protože se pohádá s bílou smrtkou, a ta ji zabije. Dříve, než žena naposledy vydechne, smrtku prokleje strašným osudem: od té chvíle smrtka každou noc prožije narození, dospělost i smrt svého dítěte. Ve dne přemýšlí ze svého místa v muzeu o tom, jak se svého prokletí zbavit." (Tereza Brázdová)

Soutěž Příběh exponátu je součástí projektu Dotkni se 20. století!

"Byla jednou jedna chaloupka, ve které bydleli Jeníček s Mařenkou a jejich psem. Zrovna neměli co dělat, tak šli za jednou starou babkou, o které se říkalo, že je to čarodějnice. Šli hodně dlouho, až najednou došli do lesa. Takový podivný les ještě nikdy neviděli. Byl hodně strašidelný, a to jich viděli hodně strašidelných, ale tenhle byl ze všech nejstrašidelnější. Viděli, jak se tam prohání bezhlavý rytíř na koni a byl tady i vchod do samotného pekla. Ušli pár metrů a uvidí starou, polo-rozbitou chalupu. I řekli si tedy, že je to asi chalupa, kterou hledají. Šli dovnitř a uviděli tam sprchující se oživlou kostru. Leknutí bylo oboustranné. Jeníček s Mařenkou se tak vylekali, že se i pokakali. Jenže ta kostra nebyla hodná. Byla prolezlá krysami, myšmi a mravenci a byla tak prohnaná jako nikdo jiný v tomhle zvláštním lese. Byla to také hodně velká podvodnice - podváděla všechny, na koho se jen podívala a také měla samé dluhy." (Anna Tischlerová)

Další texty ze sborníku Příběh exponátu si můžete přečíst na stránkách projektu Dotkni se 20. století!  Tento vzdělávací projekt Národního muzea podporuje výuku československých a českých dějin 20. století na základních a středních školách. Projekt je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky.

(dan)

Diskuse