Propagandistické plakáty rozšíří sbírky Národního muzea

31.10.2014 | Národní muzeum převzalo na začátku tohoto září sbírky soukromého Muzea dělnického hnutí, které má mezi historiky 19. a 20. století dobrý zvuk. V jeho sbírkách se totiž nachází nepřeberné množství unikátních předmětů zachycujících dějiny uplynulých dvou století. Velmi často se jedná o artefakty nebo fotografie, jejichž vypovídající hodnota je pro současné historické bádání naprosto klíčová. Jedním z nich jsou i propagandistické plakáty, mezi nimiž vizuálně vynikají zejména ty z 50. let 20. století. Díky převzetí těchto sbírek bude Národní muzeum vlastnit jednu z největších sbírek plakátů v České republice.

„Tak se na to podívejte,“ ukazuje ředitelka Muzea dělnického hnutí Libuše Eliášová ve své kanceláři na hromadu katalogů a knih významných výstav z posledního desetiletí, na nichž se muzeum podílelo zápůjčkami nebo poskytnutím reprodukcí obrazů a plastik, fotografií  nebo dokumentů. Průřez výstavami zejména z oblasti dějin umění je opravdu úctyhodný a dokazuje, že sbírky tohoto muzea rozhodně nepatří do „starého železa“. Naopak, nachází se tu zcela zásadní doklady, které pomáhají dokreslit leckdy rozmazaný obraz jednotlivých epoch nebo dopovědět příběh známých nebo méně známých osobností československého veřejného života.

Celá sbírka, kterou přebralo Národní muzeum, čítá téměř 700 000 předmětů.  Vedle řady známých unikátů, jako je Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, se mezi nimi nachází i díla předních československých umělců, namátkou jmenujme třeba Maxe Švabinského, Emila Fillu, Jana Štursu, i J. V. Myslbeka.  

Unikátní je ovšem také sbírka plakátů, z nichž velká část se dá označit za plakáty ideologické neboli propagandistické.

Představuje naprosto zásadní doplnění stávajících plakátových sbírek, které Národní muzeum vlastní, a které jsou zaměřeny zejména tematicky – na divadlo, sport, dějiny knižní reklamy nebo volební boje. V plakátové sbírce Muzea dělnického hnutí se ale nacházejí i plakáty zahraniční, mezi nimi i ty sovětské nebo polské, které se do muzea dostaly jako dary ze zemí spřátelených v rámci sovětského bloku.

Národní muzeum bude díky této akvizici vlastnit jednu z největších sbírek plakátů v České republice.

Studium plakátů obecně je nesmírně důležité pro studium historie vizuální kultury a plakáty slouží také jako ukazatel hodnot a témat, které byly v minulosti aktuální. „Na plakátech vidíme naprosto konkrétní výjevy ze života socialistického člověka a společnosti, byť ukázané ve zcela specifickém, adorujícím světle. Vše, co by nás mohlo případně znepokojovat, je samozřejmě vytěsněno mimo horizont, “ napsal politolog Tomáš Bojar.

Plakáty jednoduchou vizuální zkratkou popisují chtěné, vytoužené, představované nebo ideologizované postavení těch, které zobrazují: Ženy na nich vidíme nejčastěji jako traktoristky, obyvatele třetího světa jako slabší bratry, které je potřeba učit, nepřátelé režimu jsou vykreslení jako „vrazi z Wallstreetu“.  Propagandistické plakáty heroizují postavy horníků, hutníků, vojáků nebo milicionářů.  Bílá holubice se coby znamení míru vznáší nad pionýrskými šátky, žena s dítětem hledí vstříc budoucnosti, zatímco muž odhání mandelinky. Jejich zobrazování mělo svůj zažitý kánon: „Na stranické nebe vzatí Marx, Engels, Lenin, Stalin (případně i Gottwald, nebo stávající první tajemník) se vznášeli, respektive jejich hlavy, vždy v pravém horním  rohu,“ napsal Zdeněk Vašíček: „Vrcholem je ovšem dynamika. Ta musela ukazovat především vedoucí roli strany, tedy její pokyny, pohledy, směr, vizi.“

Plakáty jako vizuální způsob komunikace zažívaly svůj celosvětově vrchol právě v 50. letech. Zatímco na Západě už v té době dominovaly plakáty fotografické, u nás se stále tvořily výtvarnými technikami. Zejména v 50. letech byly plakáty pro účely propagandy často užívány – coby specifická forma vizuální kultury, snadno dostupná i obyvatelům na vesnicích a v odlehlých regionech. S nástupem televize začal od druhé poloviny 50. let význam plakátů postupně upadat. „V 60. letech se u nás objevuje reklamní plakát a od 70. let nabral v důsledku normalizace na důležitosti opět politický plakát, jeho sdělení už ale byla vnímána převážně jako vyprázdněná, na rozdíl od 50. let, kdy ještě plakáty dokázaly lidi oslovit“ říká historik Národního muzea Ondřej Táborský.

Národní muzeum nyní připravuje digitalizační tým, který by za pomocí nového speciálního skeneru tyto postupně digitalizoval jak stávající sbírku plakátů, tak i nový přírůstek z Muzea dělnického hnutí a lépe je tak zpřístupnil badatelům.

Prohlédněte si další plakáty ve fotogalerii

V článku byly použity citace ze sborníku Otisky komunismu/Imprints of Communism.

(dan)

Diskuse