22.08.2017 | Dnešní díl představuje pavouka, který bezkonkurenčně vede v počtu dotazů a proseb o určení. Na přelomu léta a podzimu se s ním někdy setkal snad každý. Tím, že je poměrně velký, si snadno všimneme jeho dlouhých chlupatých nohou. Když se z nenadání takové velké tmavé zvíře rozeběhne, snadno nás tím vyleká.
Pokoutník tmavý (Eratigena atrica)
Jak ho poznáme?
Jedná se o velkého, černohnědě zbarveného pavouka. Na tmavošedém zadečku má kresbu v podobě několika okrovohnědých flíčků, které jsou skobovitě napojené na střední tmavohnědou linku. Hlavohruď pokoutníka tmavého je hnědá s černou kresbou, nohy jsou jednobarevně hnědé.
Délka těla je 10–18 mm, ale v rozpětí může dosahovat až 15 cm. Při detailnějším pohledu si všimneme dlouhých snovacích bradavek.
Přítomnost pokoutníka prozradí pavučiny postavené nejčastěji v temných rozích místností (odtud jeho české jméno). Ty jsou plachtovité, vzadu vybavené obytnou rourkou, ve které se pavouk ukrývá. Sítě pokoutníků jsou často zaprášené – pavouk totiž sítě neobnovuje, ale ke stávající pavučině přidává stále nová a nová vlákna. U nás je to běžný druh.
Kde žije?
Pokoutník tmavý (řazen dříve do rodu Tegenaria) je hemisynantropní, to znamená, že za běžných okolností žije volně v přírodě (hlavně na vlhkých místech, jako jsou kamenné zídky, tarasy nebo i kanalizace), ale za nepříznivých podmínek (hlavně na zimu) vyhledává lidské příbytky.
Při pohybu mimo pavučinu bývá dosti "neopatrný", a tak je často nacházen ve vanách, umyvadlech, dřezech ap., kam sklouzne a odkud se nemůže dostat zpět. Týká se to zejména samců, kteří koncem léta vyhledávají sítě samiček.
V pavučině ale pokoutníci prakticky po celý čas pobývají v bezpečí své obytné rourky, kam si zatahují kořist, kde se svlékají a kde se páří. Po páření bývají samci při odchodu ze sítě samice zpravidla samicí dostiženi, a do její obytné rourky se nedobrovolně vrátí… V obytné rource samičky zavěšují na jaře i kokony (pavučinové zámotky) se svými vajíčky. Na večer z obytné rourky povylezou a číhají na kořist.
Co umí?
Pořádně nás vyděsit. Pokud ho totiž uvidíme v celé jeho nádheře na místě, kde bychom ho nečekali, naše reakce bude mít nejspíš daleko k jeho obdivování. A protože strach má velké oči, budeme mít v ten okamžik před sebou obřího a jistě nebezpečného pavouka. Přitom opak je pravdou. Člověku je totiž zcela neškodný, malí jedinci dokonce ani neprokousnou lidskou kůži.
Navíc samičky jsou starostlivé maminky. Mláďátka, která se v květnu vylíhnou z kokonu zavěšeného v obytné rource, samičky bedlivě hlídají. Po nějakém čase se mladí pavoučci rozutečou a začnou si stavět vlastní malé pavučinky. Nezahubí-li je vystrašený člověk nebo jiný, často i menší pavouk, dožijí se až sedmi let.
Autorem textu je Petr Dolejš ze zoologického oddělení Přírodovědeckého muzea Národního muzea.
(EK)
Přírodní vědy 
Archeologie Historie Hudba Lidová kultura Mimoevropské kultury Osobnosti Přírodní vědy Rekonstrukce Restaurování Rukopisy a tisky Umění Vánoce Výstavy
Muzeum 3000, zpravodajský portál Národního muzea, odhaluje jedinečná tajemství. Více se dozvíte zde!
