Nový svatební pár na výstavě Peníze

17.03.2014 | Výstava Peníze se dočkala nového svatebního páru. Nevěsta je sice o dobrých patnáct let starší než ženich, ale to snad v dnešní tolerantní době žádného návštěvníka nepohorší.

Svatební šaty ve výstavě Peníze

Výstava je pořádána v rámci výstavního cyklu PENÍZE. Navštívit ji můžete od 29. listopadu 2013 v Nové budově Národního muzea. Na stejnojmenné výstavě se představí peníze jako celospolečenský fenomén, který již dlouhá staletí hýbe světem i lidskými osudy.

Nevěstiny svatební šaty jsou z hedvábného krepdešínu s ažurovými lemy a vsadkami a byly ušity v roce 1922. Ženichův proužkovaný oblek od firmy Taussig Kralupy nad Vltavou byl slavnostnímu „ano“ přítomen až v roce 1937.

Šaty svatební smetanové barvy z hedvábné tkaniny v keprové vazbě, 1938. Šaty přiléhavé linie mají oblíbený zvýšený pas a ve spodní části se postupně rozšiřují v okrouhlou vlečku. Šaty patřily Marii Fischerové, která si v nich vzala 4. 7. 1938 JUDr. Václava Hrnčíře. Spolu se svatební čelenkou, dvěma věnečky a proutěnými košíčky pro družičky je věnovala do sbírek Národního muzeu v roce 2009 paní Marie Michálková, dcera Marie Hrnčířové. Zatímco tyto dámské svatební šaty jsou součástí sbírky Oddělení starších českých dějin Národního muzea již od roku 1966, pánský jednořadý oblek patří k nejnovějším akvizicím. Do sbírky textilu Oddělení novodobých českých dějin ho věnovala teprve před pár týdny paní Emilie Venderová. Svatební šaty, ať už je to kostým nebo šaty s vlečkou, si většina nevěst z jisté piety schovává po dlouhá léta. Sbírkově jsou to také jedny z nejzajímavějších předmětů, protože většina nevěst si přesně pamatuje, jak, kde a za kolik si šaty pořídila; kde, kdy a snad i za koho se provdala, tj. jedná se o přesně určený a datovaný oděv.

Více fotografií naleznete na konci článku.

Dnes svatby nejsou v módě, ale vždy tomu tak nebývalo. Paní Bennetová z nejznámějšího románu Jane Austenové Pýcha a předsudek byla přímo posedlá vdavkami svých pěti dcer. Celá staletí byly sňatek a následné mateřství považovány za náplň života ženy. A velká pozornost byla věnována i výběru svatebního oděvu. Toto vnímání významu svatby a celého svatebního ceremonielu bylo běžné ještě v první polovině 20. století.

Podle dobové oděvní etikety byl pro muže vhodným svatebním oblekem žaket s pruhovanými kalhotami a širokou plastronovou kravatou. Ten si oblékl i vévoda z Windsoru, dříve král Eduard VIII., při svém sňatku s Wallis Simpsonovou v roce 1937. Vévoda byl i pro české muže ztělesněním praktické a kvalitní anglické pánské módy. Běžným svatebním pánským oděvem ovšem byl i klasický oblek, ať už jednořadý či dvouřadý.

Návrh svatebních šatů od Hedviky Vlkové pro časopis Eva, 1. března 1936Ve svatební den se ale pozornost všech obrací především k nevěstě. Bílá barva na svatebních šatech se začala objevovat počátkem 19. století a od svatby anglické královny Viktorie v roce 1840 se stala barvou tradiční. Svatební šaty sledovaly vývoj linie běžných šatů. Zatímco ve 20. letech tak sahaly často jen do půli lýtek, či odhalovaly kotníky, pas byl snížený a často aranžovaný; ve 30. letech přinesl návrat ženskosti velké toalety s vlečkou. Linie ovšem byla štíhlá, šaty se rozšiřovaly až od boků. Teprve období Protektorátu Čechy a Morava vrátilo do módy historizující upnuté živůtky a sukně krinolínové šíře, ovšem na svatebních šatech nepříliš časté. Ke svatebním šatům se nehodila velká dekoltáž, naopak doporučovány byly delší rukávy a uzavřený tvar šatů u krku. Závoj mohl mít nejrůznější podobu. K hlavě se přichycoval krajkovým čepečkem, květinovou čelenkou z korálků, textilu či živých květů a samozřejmě myrtovým věnečkem. Tradiční svatební kytice byly často z pomerančových květů, lilií a konvalinek. Nevěsta si většinou oblékala i rukavičky.

Po vzniku Československé republiky se stále více prosazoval civilní obřad na radnici a kostým s kloboukem jako svatební oděv. Za protektorátu dokonce nad klasickými bílými šaty se závojem převážil. Ostatně i Adina Mandlová se v roce 1943 vdala ve světlém kostýmu doplněném puntíkatou halenkou a kloboukem breton. U zákaznice slavného salonu Hanny Podolské by každý předpokládal spíše velkolepou svatební róbu, ale svatba se konala narychlo a byla v podstatě tajná, takže nevěstin oděv byl zcela neformální.

 

FOTOGALERIE:

gallery

Autorkou článku je Miroslava Burianová z Archivu Národního muzea.

 

KAM DÁL

 

Jak funguje trh s uměním? Debatujte v Národním muzeu

Národní muzeum vystaví zlato a brilianty

Unikátní obraz na výstavě Čas zámořských objevů

 

 

(dan)