Nelehká obživa flašinetářů a potulných zpěváků

05.09.2014 | Letošní festival Flašinet žije! vrátil do pražských ulic zvuk kolovrátků a na okamžik připomněl doby minulé, kdy byl flašinet na ulici, rynku a návsi jako doma. Jak žili ti, bez nichž by se tato lidová zábava neobešla? Přečtěte si pokračování životního příběhu proslulého pražského flašinetáře Františka Haise.

Letošní festival Flašinet žije! na pražské Kampě

O tom, jak se nejslavnější pražský pouliční zpěvák 19. století František Hais dostal k řemeslu flašinetáře, jsme psali v článku Kterak František Hais k flašinetu přišel. Našeho hrdinu jsme opustili ve chvíli, kdy se mu podařilo sehnat si flašinet i povolení živnost provozovat (byť nepsané na něj, ale na jeho příbuzné). A jak se František Hais s flašinetem dál protloukal? Musel především zaujmout obecenstvo, které bylo ochotné mu za jeho produkci zaplatit nebo si koupit jím vydávané svazky písní.

Titulní list jedné z Haisových písníPři tvorbě písně musel autor brát v potaz nejen společenskou poptávku, možnost postihu ze strany úřadů, ale i svoji pověst. Jako vůdce procesí si Hais vydobyl určitou vážnost u pražských obyvatel, která mu výrazně napomáhala při prodeji jeho výtvorů, ale zároveň před něj kladla morální problém: „...jakpak kdybych měl světské písně, prodal bych mnohem víc! ale prosim tě, co by ty lidé o mně řekli, hele, církevní zpěvák a prodává světské písně,...“ Rozhodl se proto vytvářet písně, které by nebyly ani čistě nábožné ani čistě světské. Ať již byly milostné, nebo zpravodajské, obsahovaly vždy morální poučení souznící s katolickou morálkou. Především zpravodajské písně, sepsané na základě novinových zpráv měly značný úspěch. Většinu Haisova publika tvořila městská spodní třída, služebnictvo a dělnictvo, tedy lidé, kteří neměli dostatek peněz na každodenní koupi novin. A tu se nabízela možnost pro našeho básníka, který vybral poutavý příběh a v podobě písně pak takovou novinu po Praze rozšiřoval. S novou písní vystačil Hais přibližně pět neděl, během nichž obešel celou Prahu. Poté musel přijít s písní novou. Nový „kus“ stavěl před autora ještě jeden technický problém. Nová melodie, a Hais věděl, že melodie je třeba obměňovat, vyžadovala nové vytlučení válce flašinetu, a tudíž další finanční investici. Mimo to muselo vždy zbýt alespoň pět zlatých na nový tisk.

František Hais si uvědomoval, že cestou k úspěchu je především upoutání pozornosti. K tomuto účelu neváhal využít i vlastního syna, který se vrátil raněný z války a chodil otci pomáhat se zavázanou rukou, a to i poté, co se uzdravil. Na druhou stranu pozornost státních orgánů nebyla vítaná a po matčině smrti, kdy Hais přišel o oprávnění k provozování flašinetu, potřeboval asistenci člena rodiny, který by jej informoval, že se blíží strážník. Haisova popularita byla tak vysoká (vždyť již v roce 1860 se o něj zajímala literární kritika a jeho jméno figuruje i v Ottově slovníku naučném), že když se ocitl v roce 1866 v nouzi, uspořádala pro něj redakce Národních listů veřejnou sbírku. Na druhou stranu mu vytvořila i řadu odpůrců. Při vodění procesí na Svatou Horu i na jiná poutní místa se musel vyhýbat mnohým nástrahám, které mu připravovali jeho rivalové. Několikrát mu hrozilo zatčení, které by znamenalo značné pošramocení pověsti. Největším ohrožením však byla pomluva, která se objevila v novinách, a která Haise obviňovala ze zpěvu písně hanící Sokol. Po několik neděl, a to ani po té, co byl v novinách článek odvolán, nemohl pro nebezpečí fyzického napadení své „řemeslo“ provozovat. Zcela logickou reakcí pak byla Haisova nová vlastenecká píseň s názvem „Česká píseň pro vlastence“ na nápěv „Hej Slované“, kterou si hodlal znovu získat ztracené obecenstvo.

V 80. letech 19. století se postavení Františka Haise výrazně horšilo.

Jeho písně založené na novinových zprávách přestaly při rostoucí produkci novin a různých humorných plátků přitahovat pozornost a sám pěvec byl již fyzicky značně vyčerpán. Navíc přišel o povolení a třikrát byl uvězněn pro překročení tiskového zákona. Poté co zkolaboval při jedné z poutí a byl odvezen do blázince, odkud se dostal díky svým známostem, nesebral již znovu odvahu své „řemeslo“ dál provozovat. Přivydělával si spisováním písní pro jiné kramáře, ale výdělky byly jen skromné. Na jistý čas se uchytil jako metař, ale i tak byl donucen prodat i svůj flašinet, aby mohl vystrojit pohřeb svému synu. V roce 1888 pak František Hais odešel do chudobince u kostela sv. Bartoloměje. Tam jej místní duchovní přesvědčil k sepsání pamětí, poté co mu zaplatil psací potřeby. František Hais zemřel roku 1899, a s jistým zjednodušením lze říct, že jeho život koresponduje s obdobím největší obliby flašinetu. Osmnácté století používalo především strunové nástroje a dvacáté již dávalo přednost tahací harmonice.

Takový byl život „našeho“ písničkáře. On a jemu podobní patřili k nejnižším společenským vrstvám, byli často opovrhováni, státními orgány trestáni, ale přesto se bez nich dobová společnost nemohla obejít. Poskytovali jí tolik potřebnou zábavu a rozptýlení a mezi chudšími vrstvami působili i jako zprostředkovatelé novinek a informací.

DALŠÍ SKLADBY FRANTIŠKA HAISE NALEZNETE VE FOTOGALERII:

gallery

František Hais vytvořil za svého života na 40 písní a mnohé další upravil či přímo převzal, a dál rozšiřoval po pražských ulicích. Tyto a mnohé další se časem dostaly do sbírek Knihovny Národního muzea a dnes o ně pečuje oddělení knižní kultury.  

 

Kratochvilný zpěv aneb jenom  aspoň holbičku pro moji opičku.

 

1. Celý unavený u dveří stojím

tluču, otevřete žízní se mořím

máz mi dejte, nemeškejte

jenom bratři milý brzičko

chřadne mne srdíčko,

jenom bratři milí brzičko

sem pivíčko.

 

2. Ach sladký ječmínku jak jsi blažený

sláva tvá nevezme nikdy skončení

kdo tě chválí, každý praví,

třebas jej zbudili v půl noci

k tobě se otočí

byť byls v umouněném korbeli

chutnej předci.

 

3. Protož já nejradši okouším tebe

lahodný ječmínku, zle jest bez tebe

třebas v zlosti tvé sladkosti

okouším pivíčko červený

přes tě v světě není

jen tys mé pivíčko červený

potěšení.

 

4. Žena má ukrývá, ve své kuchyni

začouzený hrnec s lógrem od kávy

třikrát denně, kávu mele

a mně pro mou zlatou opičku

nepřeje holbičku

toho příjemného ječmínku

v korbelíčku.

 

5. Pakli si popíjím v krčmě u sklenky

a nebo filkovi stříhám na spodky

hned ve dveřích – se oboří

ach ta moje žena mrzutá

jak holub nadutá

celý žaltář mně tu přeříká

pláče, vzdychá.

 

6. Já ji ale umím hezky ukrotit

když ji nechám hrnec kávy ukmochtit

rosoličku pro kmotřičku,

nechám přinést sladké kmínovky

pro zlaté sousedky

tu jsem její drahý Pepinek

jak andílek.

 

7. V masopustě to mám teprv trápení

chci-li splnit vůli mé mladé ženy,

kde tram trada, hlučně se hrává

musím s ní pospíšit do skoku

pít mám jít k potoku

bych nemoh těšit mou opičku

při chmelíčku.

 

8. Pivíčko lahodné jaké urážky

musíš ty utrpět od ženské chásky

není dosti, jejich zlosti

neustálé na tě hučeji

na džbánky bručeji

když jich aspoň deset vyprázdním

že prej blázním.

 

9. Budu já budoucně, drobet střídmější

nebudu máčeti od píva džbánky

zrovna k sudu dám si hubu,

jen si drobet s pipou zatočím

hned žízni odlehčím

naučím se podlé libosti

bez těžkostí.

 

10. My bratří s Mokropes pozor si dejme

ženám svým rosolky a kávy přejte

oni také, budou přáti

nám toho sladkého ječmínku

třebas po vědýrku

nám toho sladkého ječmínku

každou chvílku.

 

Loučení loučení, což jest to smutný šust

když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti

s chmelením masopust.


V úvodu písně stálo: Zpívá se jako: „Žena jde pro muže.“  Jedná se o zjednodušený přepis, s dochovanou interpunkcí a zachovanými zvláštnostmi pravopisu.


Autorem článku je Matěj Měřička z Oddělení knižní kultury Knihovny Národního muzea.

 

(dan)