Na sklonku monarchie narození často doprovázela smrt

23.07.2013 | Včera se narodil budoucí král Spojeného království a dobře se mu daří. Naštěstí je už dnes v zemích tzv. bohatého Severu standardní péče o všechny rodičky tak kvalitní, že šance na úspěšný porod a přežití matky a dítěte je velmi vysoká – novorozenecká úmrtnost se měří řádově na promile. Nebylo tomu tak vždy. Porod představoval po většinu lidské historie jasnou hru se smrtí, a až na sklonku habsburské monarchie se tato situace začala zlepšovat.

Ohromný rozvoj vědy a techniky v druhé polovině 19. století předznamenal objevy, které ve 20. století zachránily život milionům. Patologický porod končil však ještě v 19. století často smrtí matky. Kojenecká úmrtnost v českých zemích se v této době pohybovala kolem 250 na tisíc živě narozených (tedy 25%)! Tuto stinnou stránku života všech společenských vrstev přelomu 19. a 20. století přibližuje výstava Dětský svět za císaře pána z cyklu Monarchie, která je do 11. 8. 2013 k vidění v Nové budově Národního muzea.

Komplikace při porodu ohrožovaly na životě matku i dítě. Jejich škála se různila, a zatímco současná medicína umí řadu z nich vyřešit, ještě v 19. století končívaly fatálně. V případě slabých kontrakcí lékař používal porodní kleště, kterými dítěti na svět pomohl. Při této technice mohlo dojít k poranění dítěte s trvalými následky včetně mentálního nebo tělesného postižení, v nejhorším případě končila extrakce smrtí novorozence.

Velmi nebezpečná byla poloha příčná. Pokud se nepodařilo dítě v děloze otočit, byla řešením zmenšující operace, tedy vybavení těla dítěte z dělohy po částech (tento postup je dosud běžný v oblastech světa, kde je moderní medicína nedostupná).

Druhou možností byl císařský řez, vysoce riskantní řešení vzhledem k hygienickým podmínkám. Až do 17. století se císařský řez prováděl převážně na mrtvé rodičce za účelem záchrany dítěte. Od 18. století přibývalo i živých pacientek, kterým byla operace prováděna, a rozšiřovala se i škála rizikových situací, ve kterých byl císařský řez indikován. Až od poloviny 19. století se císařský řez stal vlivem narkózy bezbolestným a objevem dezinfekce i méně nebezpečným, opětovně (!) se začala rána i šít. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století byla proto úmrtnost matek spojená s císařským řezem již jen 6%.

Riziková byla vícečetná těhotenství nebo předčasný porod, stejně tak porod, který bylo třeba vyvolat (například z důvodu úmrtí plodu v děloze). Často proto nezbývalo, než volit mezi životem dítěte nebo matky. Lékaři dávali obecně přednost životu matky.

Ještě na přelomu 19. a 20. století přemlouvali lékaři ty ženy, které trpěly dědičnými nebo nevyléčitelnými chorobami, případně u nich bylo vysoké riziko patologických porodů, aby se raději vůbec nevdávaly. Anna Bayerová, historicky druhá česká lékařka, k tomu ve své knize Žena napsala následující:

"Jest nás ženských všude příliš mnoho, všechny vdáti se nemůžeme, nechme to tedy zdravým, statným, tělesně schopným."

Frekventová byla úmrtí v porodnici, kde ženy zabíjela "horečka omladnic". Až od roku 1847 se začíná ve vídeňských porodnicích zavádět dezinfekce a úmrtnost rodiček se snížila z přibližně 10 % procent na méně než 1,5 %. Než tato novota dorazila do Prahy, uběhlo dalších dvacet let, během kterých lékařský personál přenášel na rodičky choroboplodné zárodky z piteven. Úmrtnost matek, která po celé 19. století zůstavala velmi vysoká (kolem 10 %), se až na přelomu 19. a 20. století snížila na 2%.

"Porod je u všech savců, člověka nevyjímaje, nejvíce labilní částí reprodukčního procesu. A zároveň má člověk ze všech savců mechanismus porodu nejkomplikovanější."

V článku byly použity informace z knihy Radostné dětsví? (Milena Lenderová, Karel Rydl) a publikace Evropa – kolébka vědeckého porodnictví.

(dan)

Diskuse