Je čas na oběd, běžte už s tím do Prčic!

04.11.2014 | … a pochod byl na světě. Jak vznikal Pochod Praha – Prčice, zřejmě nejznámější pochod u nás? Není závodem, protože zde nejsou poražení – nejde totiž o čas a roli nehraje ani věk. Důležité jsou chuť, elán a nadšení, které pojí všechny, kteří si pochodem prošli nebo se právě na 50. jubilejní ročník připravují.

V květnu roku 2015 to to totiž bude už půl století, co se skupinka nadšenců, kolem časopisu Turista v čele s Jiřím Dvořákem a Karlem Kullem, rozhodla uspořádat dálkový pochod, tak trochu jinak. Dlouhé tratě nad 100 kilometrů byly příliš dlouhé a nedaly se ušlapat za bílého dne. Tratě pod „stovku“ se jim ale zdály příliš krátké. Nebyla by to česká hlavička, kdyby si nenašla zkratku přes louky, pole a lesy dlouhou 100 000 loktů českých (1 LČ = 0,593 m). Pochod měl vycházet z Prahy a vést do atraktivního cíle.

Když hledání pravého cíle nebralo konce, jedna z  kolegyň prý zasáhla organizátorům do diskuze s poznámkou: Je čas na oběd, běžte už s tím do prčic! … a pochod byl na světě.

V letech šedesátých, která měla svobodnější nádech, se tento původně recesistický pochod rozvinul v masivní a tradiční akci. Prvního ročníku dne 17. dubna v roce 1966 se zúčastnila necelá pětistovka turistů. Následující roky však zástupy narůstaly. Pochod byl většinou tematicky zaměřen, připojeny byly i doprovodné akce. Vždy měl stejný cíl a procházel krásnou krajinou Českého Meránu. S nárůstem zájemců se museli organizátoři poprat s přeplněností jedné hlavní trasy a tak se začalo chodit do Prčice i „odjinud“.

Do kalendáře se natrvalo vedle oslav 1. Máje zapsal i tradiční květnový pochod. Jarní počasí ne vždy přálo, ale i tak neodradilo. Vždy se našla vhodná cesta pro zdatné sportovce, ale i důchodce, děti, cykloturisty a v posledních letech i pro vozíčkáře. Dokonce dvou ročníků se mohli zúčastnit i obzvláštně leniví mototuristé. Atraktivnost a věhlas pochodu se šířil, nejen po naší republice. Každoročně na pochod jezdili turisté z Německa, Rakouska, Švédska a několikrát si tento „jev“ přijeli natočit i z japonské televize.

V roce 1981 si nazulo sportovní obuv rekordních 35 732 pochodníků.

Prčické náměstí vítalo každoročně  nekončící davy unavených turistů s puchýři na nohou, kteří ale na všechny strasti cesty zapomněli v okamžiku, kdy obdrželi v cíli zaslouženou odměnu v podobě stuhy, odznaku, šítu a posléze malé botičky (tradičně nazývané škrpál). Nejeden pochodník hrdě nosí na hrudi náhrdelník vykládaný těmito složitě vytěženými poklady, hrající všemi barvami. V dobách nedávno minulých se mohli turisté během pochodu zamýšlet nad světovým mírem, vděčností rudým osvoboditelům nebo klást věnce k pomníkům padlých, či se zúčastnit autogramiády věhlasného politika. Nic z toho však nezkazilo lidem radost ze sportu na čerstvém vzduchu, z poznávání nových a zajímavých lidí a své vlastní domoviny, ale hlavně překonávání a poznávání sebe sama.

Důkazem je již třetí generace, která se dobrovolně na cestu do Prčice dodnes vydává.

(dan)

Diskuse