Zasloužený klid Františku Palackému
Domnívám se, že jde o velmi závažné rozhodnutí, tudíž se mi internetová anketa, kde může každý vyjádřit svůj názor pouhým kliknutím, aniž by jej musel jakkoli zdůvodnit, nejeví nejšťastněji zvolenou formou. Často se totiž ptám lidí z různých oborů, co o této významné osobnosti vlastně vědí. Bohužel docházím k dosti smutnému závěru. Řada Čechů o Palackém ví pouze tolik, že byl velice významný a že je vyobrazen na tisícikoruně. Proč byl velice významný, na to mnozí jen řeknou, že napsal knihu Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Rozsáhlejší vědomosti o něm jsou bohužel spíše výjimkou. Proto se domnívám, že by bylo vhodnější kupř. rozhlásit, ať každý, komu na osudu Palackého mozku záleží, napíše svůj názor.
Jsem pouhou amatérskou přívrženkyní, nikoli historičkou, avšak dovolte, abych uvedla své argumenty pro dodatečné pohřbení mozku do Lobkovic:
· František Palacký se po celý svůj život neúnavně snažil, aby po něm zůstaly knihy, z nichž se „národovci jeho milí" budou moci vzdělávat a brát si ponaučení. Chtějí-li jej lidé uctívat, pak by bylo vhodné činit tak způsobem, který by jemu samotnému byl milý – t.j. něco si od něho přečíst, neboť právě to bylo jeho cílem. Jeho práce dnes drtivou většinu národa nezajímá, je tedy možné, že řada lidí odmítá pohřbít mozek k jeho tělu z jediného důvodu - Palacký byl přece významný, tak mu musíme ukázat, jak si ho vážíme. Číst jeho nadčasová díla, to ne, ale uchovávat jeho mozek jako relikvii, to ano. Takovéto uctívání ovšem pokládám za nechutné.
· On sám chtěl být pohřben v Lobkovicích, pokud by jeho přáním bylo, aby mozek byl dán do Vlasteneckého muzea, jistě by se o tom zmínil.
· Jeho dcera Marie Riegrová byla velmi pohoršena skutečností, že byl otcův mozek vyjmut z těla, naložen do fixační tekutiny a uchován odděleně.
· Ráda bych při této příležitosti připomněla úryvek z úvodu k Dějinám národu českého v Čechách a v Moravě:
„Konečně nezbývá mi než tužebné přání, aby bůh požehnati ráčil dílu tomuto, tak aby hojně posloužilo národu našemu ku poznání sebe samého a k uvědomění se v tom, čím jest a čím býti má. Roznítí-li se kde čtením jeho v srdci ušlechtilém láska ku pravdě a právu, k řádu a králi, ke vlasti a k národu více a více, bude mi to za všecko mé úsilí tou nejmilejší odměnou.“
Druhý úryvek je z jeho knihy Radhošť:
„Měl bych ovšem ještě ledacos na srdci, nežli umlknu navždy: ale bojím se i unaviti čtenáře hovorností svou, i ubrati sobě více času ku práci jiné, kterou právem požaduje i očekává národ ode mne.
Poslední mé slovo jest srdečné a vroucí přání, aby národovci moji milí v Čechách i na Moravě, v jakémkoli postavení se octnou, nikdy nepřestávali býti věrni sobě, pravdě i spravedlnosti!“
Domnívám se, že výše uvedené citáty dostatečně ukazují Palackého jako člověka, prostého člověka velkého ducha, a jasně vystihují cíle jeho práce, jsou dokladem toho, co on sám pokládal za svůj odkaz a jak si přál, aby na něj bylo pohlíženo budoucími generacemi.
Měli bychom Palackého vnímat a ctít nejen jako génia, ale také jako člověka. Ctěme proto jeho vlastní názory a přání, tím mu projevíme to nejkrásnější uznání.
Vždy se ráda poučím z jeho knih, jsem mu velmi vděčná za veškerou práci, kterou pro nás všechny vykonal, a nesmírně mi záleží na tom, aby se mu konečně pomohlo ke klidnému odpočinku. Jeho génius přece stále žije v jeho spisech!
Děkuji za pozornost.
Pavla Hamouzová
P.S. Bude-li i nadále uložen na dvou místech, mám mu jít zapálit svíčku do Lobkovic, nebo do Národního muzea?
