Lopatkou zahradnickou ozbrojen - archeologické vycházky

24.07.2015 | Od roku 1855 začal archeologický sbor Musea království Českého (dnešního Národního muzea) vydávat periodikum Památky archeologické. Archeologie, která byla v té době ještě poměrně mladou vědou, se provozovala různě. Jednou její formou byly zvláště v letních měsících výlety či vycházky za různými historickými a archeologickými památkami. Badatelé pak v Památkách archeologických uveřejňovali svoje poznatky z jednotlivých vycházek.

Popisy archeologických výletů jsou z dnešního pohledu trochu úsměvné. A to jak z hlediska archaického jazyka, tak i popisů různých příhod, které se archeologům na jejich cestách přihodily. Tyto střípky ze života, které nám tehdejší vědci zanechali, nám však dokazují, že tito pánové nebyli pouze nudní badatelé, ale lidé s obrovským nadšením pro vědu a mnohdy i s poetickou duší nebo smyslem pro humor.

Hned v prvním čísle Památek archeologických popisuje Karel Vladislav Zap touhu, která ho hnala bádat do terénu: „Velcí pánové trávili počasí letní na svých venkovských sídlech anebo lázních a na cestách, my měšťáci osudem ke psacímu stolu mezi čtyřmi zdmi upoutaní, museli jsme krásnou letní procházku hledati na poprášených chodnících Pražských procházek. I zastesklo se mi po oddechu v čerstvém vzduchu venkovském, otevřený kraj vlasti vábil mne neodolatelně v lůno své.“ Rozhodně nebyl prvním ani posledním, kdo volání dávno zaniklých věků ztracených v krajině podlehl.

Podobně vzletně popisuje Antonín Baum rozhled ze zaniklého hradu Liběhrad nad Libčicemi: „Vyhlídka z hradiště jest dosti půvabná. Hluboko pod tebou šumí Vltava a rozkládá se idylicky tichá ves, jejíž poklid jen chvilkami rachotem udýchaného parníku přerušen bývá; naproti strmí šedé skály. Vpravo a vlevo rozhlédni se po řece, stříbrném to pásu, roubeném zeleným ornamentem, v němž dědiny jako perly a drahokamy se třpytí.“ U Libčic však nestál pouze hrad.  V blízkém Chejnovském (Chýnovském) háji objevil při svých vycházkách zasloužilý badatel kněz Václav Krolmus mohylník, ve kterém napočítal přes 60 mohyl, které byly později prokopány.

Proč vůbec archeologové vyráželi na procházky či výlety? Hlavně proto, že v té době bylo mnoho význačných míst odborníkům ještě skryto. Než se naučili běžní lidé hlásit svoje nálezy, nezbývalo badatelům, než vyhledávat archeologické lokality či historicky významná místa v krajině sami. „Procházky, jež tuto vypisujeme, vykonali jsme roku 1864 a 1865 společně s přítelem naším p. krajským komisařem M. Lüssnerem, a objevivše na nich mnohé starožitné, topografické a genealogické památnosti, sdělujeme je s laskavým čtenářstvem, jakožto pomůcku k důkladnějšímu poznání vlasti naší vůbec a kraje Chrudimského zvláště.“ Vysvětluje na začátku svojí zprávy Antonín Rybička.

Zprávy z archeologických výletů popisující nálezy a památky jsou někdy podrobné, ale bývají i v takovémto stručném znění: „V červnu 1854 vyjel kněz Václav Krolmus z Prahy do Čhrášťan, kde se mu v Kotmělově zahradě objevilo okrouhlé spáleniště se spálenými kostmi dásní čili sanicí se zuby, beraním rohem, rozdorbenými popelnicemi a velikými škváry v uhlí a popeli. Na polích „Růžových“ k „Homoli“ a divotovorné studánce „Světici“, na kterých se dle pověsti lidu „bílá paní zjevuje“ nalezl čtyři ráže (kamenné kuličky).“ Ačkoliv se takový záznam zdá být téměř zbytečný, ve skutečnosti nám prozrazuje mnohem více, než jen to, že byl nalezen nějaký archeologický artefakt. Dozvíme se v něm také, jak se nazývala různá místa, ale i o prameni s léčivou vodou, nebo místních pověstech.

Kněz Krolmus asi na archeologické vycházky jezdíval sám, většinou ale badatelé ve zprávách zmiňují i svoje společníky, se kterými se na cesty vypravili. Někdy byli jejich společníci rodinní příslušnící, nebo přátelé, jindy další badatelé, a někdy třeba pouze nadšenci do archeologie. Na jedné archeologické vycházce v roce 1899 pomáhal archeologovi Janu Felcmanovi zachraňovat poničené naleziště třeba přednosta stanice.

Na svých cestách pořizovali někteří badatelé rovnou kresby různých památek či nálezů. Nešlo však pouze o náčrtky nebo perokresby. Oblíbené byly i další výtvarné techniky. Například Hugo Toman na svých procházkách po jižních Čechách pořídil dřevořezby místních starobylých kostelíků. Dalšího vybavení  sebou badatelé nenesli mnoho. Zkoumat do terénu vyrážel například badatel Josef Siblík "lopatkou zahradnickou ozbrojen".

Doktor František Beneš v popisu svého výletu z roku 1860 na Litoměřicko vypráví o téměř detektivním pátrání po bronzových artefaktech a bronzovém meči, který tam podle informací místních obyvatel předchozího roku roku objevila jakási děvečka. „Stalo se to při sekání trávy, když srpem zavadila o bronzový kroužek, který ze země čouhal. Prodala to domnělé staré železo neznámému židovi za 20. Kr. nových.“ Doktor Beneš neváhal a obcházel všechny židovské sklady v okolí. Jenže jeho pátrání nakonec skončilo neúspěchem i přes to, že se vyptával všech „věryhodných a nepředpojatých lidí“.

Doktor Beneš patřil k těm vědcům, kteří neváhali do svých poznatků zapsat ani kdejakou veselou zkazku. Dva roky po svém výletu na Litoměřicko vyrazil do Čéčoviček, kde bylo objeveno velké pohanské pohřebiště. Ve svém zápisu neopomíjí sdělit vtipnou přezdívku, kterou dali místní lidé majiteli pozemku, na kterém se ono pohřebiště nacházelo.  Nebohému majiteli gruntu se po objevení hrobů začalo říkat Hrobník. František Beneš připojuje ještě další historku o kostelíku z vedlejší vsi Černovičky. „Před 25 lety byl kostel důkladně zpotvořen a zohyzděn, což se tehdáž nazývalo obnovením“. Sám potom s lehkou nadsázkou poznamenává, že úpravy na kostele byly provedeny z obavy před vykradením. Tehdejší direktor panství se tak moc bál zlodějů, že nechal zazdít vzácná gotická okna kostela a dokonce prý i nakázal obyvatelům aby: „čichem a sluchem větřili, kdyžby zlodějové v noci na polední straně do kostela vlésti chtěli“!

Archeologické výlety či vycházky svůj úkol plnily dobře, díky nim byly popsány různé historické objekty či objeveny nové archeologické lokality.

(EK)

Diskuse