„Smím prosit?“ aneb taneční móda let třicátých

25.03.2015 | Tanečními hodinami dřív končilo dětství. Mladé dívky byly uváděny do společnosti dospělých, mladíci vyzrávali v muže. Jaká byla taneční móda ve třicátých letech?

„Ohromně jsem se bavila,“ říkávala většina dívek druhý den ve škole po tanečních hodinách ve filmech pro pamětníky. Možná to řekla i Marie Spejchalová, když v roce 1931 ukončila v Lounech taneční kurz v hotelu Zastávka u nádraží. Bylo jí pouhých patnáct let, ale přesto na nás z fotografie shlíží půvabná mladá dáma s módním zvlněným mikádem a úsměvem femme fatale. V té době již hrála se šesti mladíky v jazzové kapele a do tanečních chodila tři roky. Její vějíř s veršíky od tanečníků jí vyzdobil akademický malíř, doktor věd a práv Alois Pitrman, tehdy ovšem dvacetiletý mladík. Na vějíř nakreslil květinovou dekoraci a tančící pár a připsal: "V růžičkách radost, v pomněnkách žal, vzpomeň si, Máničko, kdo Ti to psal. Jméno a příjmení nemusím psát, často mě vídáváš, můžeš mě znát." Ostatní mladíci se pak Máničce zapisovali v upomínku na jednotlivé listy vějíře z druhé strany. Tanečník s iniciálami F. P. všechny překonal vtipem: „Šmarjá Josef! To je kříž psát těm ženskejm na vějíř.“ Plesové šaty Marie Spejchalové uložené ve sbírce novodobého textilu Národního muzea jsou typickou ukázkou společenské módy třicátých let 20. století.

FOTOGALERIE:

Společenský oděv do tanečních

Zatímco do tanečních mohly dívky nosit i krátké šaty, na věnečky a plesy se hodila velká róba. Na pozvánkách na plesy býval uveden předepsaný oděv, a to i na abiturientské školní plesy. „Úbor: dáma večerní, pán smoking, tmavý společenský“. Pro dámu to znamenalo šaty na zem, pro pána smoking nebo tmavý společenský oblek.

V první polovině třicátých let byla módní silueta úzká. Podle módního předpisu měla sukně pevně obepínat boky a nohy až ke kolenům, teprve od nich se rozšiřovala. Důraz byl kladen na zádovou partii. Zdobila se mašlemi, péřovými ozdobami, krajkami, stuhami, řasením a hlavně výstřihy. Záda se odhalovala vskutku vydatně. Výstřih mohl sahat až do pasu. Redaktorka společenského časopisu Eva to hodnotila s trochou puritánství:  „Opravdu lidská vynalézavost nezná hranic, a kdyby tu neudaly hranice zákony o mravopočestnosti, závodily bychom letos na plesích ve svých výstřizích s pověstnými výstřihy krásné Salambo.“ (pozn. hrdinka válečného románu Gustava Flauberta, situovaného do doby války Říma s Kartágem). V roce 1934 se objevila podobně odvážná móda i pro sukně, na kterých se objevily rozparky, ovšem maximálně do výše kolen. Ramena zvýrazňovaly květinové dekorace a bohaté rukávy.

Po polovině třicátých let se linie obohatila o další varianty. Nosily se róby připomínající antické řasené tógy, sukně se rozšiřovaly, ale především pro zralé ženy zůstaly v módě i přiléhavé róby, často s odhalenými zády a pažemi. Tyto úzké toalety se zhotovovaly z drahých materiálů, jako byly těžké vzorované tkané hedvábné látky protkávané třpytivými vlákny ze zlatého a stříbrného lamé, brokátu, nebo z měkkého moiré měnivé kresby, z hedvábného žerzeje, z lichotivého veluršifónu temných odstínů a samozřejmě nadčasového sametu. Odhalená záda si přímo říkala o kožešinový přehoz. Pláštěnky a bolerka z lišek, norků a dokonce i hermelínu dotvářely vzhled elegantní dámy.

Těsně před vypuknutím 2. světové války se do módy vrátily historizující střihy, připomínající široké sukně s krinolínami z 19. století. Plesový úbor byl pro tuto linii ideální. I když plesové šaty nedosahovaly pověstné šíře toalety francouzské císařovny Evženie, ve které plesala roku 1859, a která měla 103 tylových volánků, připomínaly módu minulého století velmi silně. Postrádaly sice kovovou krinolínu a desítky spodniček, ale linie štíhlého pasu a velmi široké sukně jim byla společná. Tyto romantické róby se šily z lehkého tylu, šifonu, mušelínu, nebo organdy. Sukně byly plné rýšků a volánků.

Tanečními hodinami končilo dětství. Mladé dívky byly uváděny do společnosti dospělých, mladíci vyzrávali v muže. Taneční kurzy byly věnovány nejen výuce tance, byla to i forma společenské výchovy, jak se chovat a jak se vhodně obléci. Tančila se polka, valčík, waltz, tango, módní tance byly foxtrot, swing, rumba, passo-doble, ale objevovaly se i tance s jepičím životem, např. biguine nebo tapp-trott.

Pro dívky platila jasná pravidla: prostota, líbeznost, cudnost. Nehodila se pro ně hluboká dekoltáž. Naopak šaty do tanečních byly většinou upnuté ke krku. Typické pro ně byly řasené krátké a balonkové rukávky. Na prodlouženou či věneček a významnější veřejné taneční příležitosti platila pro dívky stejná formálnost jako pro dámy.

Materiály na šaty do tanečních měly být lehké a průsvitné, jako etamín, tyl, organdy, šifon, krajka, hedvábí, satén nebo krepdešín. Barvy šatů byly vždy světlé. Vedle nejoblíbenější bílé i všechny odstíny krémové od slonové kosti, přes smetanovou krémovou, perlovou, režnou až po béžovou či vanilkovou. Trendem byly pastelové barvy v tradičních odstínech bledě modré, růžové, žluté a zelenkavé.  „Lehounce jako odhmotněné vznáší se upravené zkadeřené hlavičky vedle korektních bílých límců. Půvabné, světlé postavy dam v náručí černých fraků a smokingů, ve víru sladkých tónů taneční hudby,“ zasnila se redaktorka Pestrého týdne.  

I ozdoby dívčích šatů byly velmi skromné. Dívkám nepatřily šperky, maximálně květina, ať už živá či textilní. Stačila i sametová stužka do vlasů či na krk nebo široká stuha či šerpa v pase. Barva mohla být tón v tónu nebo i kontrastní.

Pod šaty se nosila tzv. kombinace (pozn. kombiné a kalhotkami), podprsenka, podvazkový pase nebo tzv. korzelet, který v sobě spojoval gumový stahovací korzet, podprsenku a podvazkový pas. Stejně jako dnes se objevovala rada módních redaktorek nenosit do páskových střevíců k dlouhým šatům punčochy, ale realita byla stejně jako dnes jiná. Ostatně podle módní etikety dáma bez punčoch nebyla dáma. Jen v létě a na venkově si dívky mohly dovolit bosé nohy. Vzhledem k tomu, že taneční kurzy probíhaly v zimních měsících, starostlivé maminky dívkám bosé nohy povětšinou nedovolily, tj. běžně se nosily tělové hedvábné punčochy.

Zatímco ve dvacátých letech byly společenské střevíce vesměs uzavřené, třicátá léta přinesla na výsluní právě páskové sandály, nejlépe ze stříbrné nebo zlaté kůže. Oblíbené háčkované a pletené rukavičky byly vhodné nejen jako doplněk letního oblečení, ale nosily se i do tanečních. Říkalo se jim také tzv. karlovarské rukavičky. Slavnostnější byly dlouhé rukavice, ať už z hedvábného trikotýnu nebo z glazé kůže. Jejich oblékání nebylo jednoduché, takže často pomáhaly maminky. Kabelka měla ladit se střevíčky. Do ní si slečna mohla uložit svoji první pudřenku. Stále se objevovaly i vějíře nejrůznějšího vzhledu. Mohly být inspirované orientem, textilní, dřevěné i péřové.

Těsně po vypuknutí 2. světové války skončilo bezstarostné mládí i dívce ze začátku vyprávění. V prosinci 1939 se v té době již učitelka Marie Spejchalová provdala za staršího inženýra Jana Pávku.

FOTOGALERIE:

Autorkou článku je kurátorka sbírky novodobého textilu a osobních pozůstalostí Miroslava Burianová.

(dan)

Diskuse