Kterak František Hais k flašinetu přišel

03.09.2014 | Flašinet žije! Tak zněl název festivalu pod patronací Českého muzea hudby, který představil české i zahraniční flašinetáře a jejich produkci v kulisách Starého Města a Malé Strany. Zvuk kolovrátků nesoucí se od schodů Karlova mostu na okamžik připomněl doby minulé, kdy flašinet býval pevnou součástí ulic, rynků a návsí. Jak ale flašinet skutečně žil v době své největší obliby v 19. století?

Ukázka z letošního festivalu Flašinet žije!

Přesněji, jak žili samotní flašinetáři? Na tuto otázku nám může dát odpověď přímo vzorový životní příběh Františka Haise, označovaného za „patrona“ pouličních zpěváků. Náš „hrdina“ se narodil roku 1818 v pražském Podskalí do rodiny třiadvacetiletého tiskařského tovaryše Ignáce Haise. Otec živící se potiskováním kartounů určil svému prvorozenému synovi totéž povolání, nicméně svou násilnickou povahou přispěl k tomu, že František své učení nedokončil. Po vykázání z otcovského domu rozšířil řady nádeníků v podskalských dřevařských ohradách. Jistým rozptýlením, posilou a brzo i vítaným zdrojem příjmů se nadanému chlapci stalo zpívání v kostelích a na poutích, kde brzy také vedl pobožnosti a pomáhal vůdcům procesí.

Ke zpívání písní doprovázeného hrou na flašinet přivedla Haise, jak vzpomíná, náhoda. Po zranění ruky, které jej na přechodnou dobu vyřadilo z práce, se ocitl se svojí rodinou ve finanční nouzi, a na radu kramářky se rozhodl přivydělat si prodejem kramářských písní. Tyto drobné tisky nejčastěji náboženského, zpravodajského či milostného obsahu, většinou velmi neumělého verše a mizerné češtiny, byly oblíbeným artiklem pouličních prodejců i samotných tiskáren.

Vyjma prvního tisku, který Hais náhodně objevil v prodejně starého papíru a který koupil „na váhu“, byl jeho postup následující. V tiskárně zakoupil určité množství archů, z nichž překládáním vytvořil knížečky, které opatřil jednoduchou vazbou s barevnými destičkami a takto upravené je prodával. Hais nepostrádal určitého obchodního ducha, a proto vylepšoval svou obchodní strategii. Vida, že některé tisky jdou více na odbyt než jiné, svazoval je dohromady a nové svazečky pak prodával, přičemž nejoblíbenější písně se vždy nacházely na vrchu a v různých knížečkách. Úvahy jak dále zvýšit svůj výdělek, vedly našeho kramáře až k rozhodnutí skládat vlastní písně a nakonec i k pořízení flašinetu.

Koupě flašinetu, poměrně sofistikovaného nástroje, mnohdy vyráběného v zahraničí, nebyla pro pouličního pěvce levnou záležitostí. Cena se pohybovala okolo 100 zlatých. Představme si, že nádeník vydělal za hodinu práce dva groše (1 zlatý = 20 grošů). Pro srovnání, výdělek flašinetáře byl o něco vyšší, Hais prodával jednu píseň za dva krejcary (1 groš = 3 krejcary). Ani z nádenického, ani později z výdělku pouličního zpěváka si Hais nemohl flašinet koupit. Mohl si jej ale vypůjčit. Pochopitelně ani tato cesta nebyla laciná. Za půjčení bylo třeba platit (30 krejcarů) a vlastník brzy požadoval platbu i za dny, kdy nájemce flašinet neužíval. Bezradnému Haisovi nakonec nečekaně pomohl otec, který se nad ním slitoval a na koupi flašinetu mu půjčil.

Avšak ani vlastnictví flašinetu ještě neznamenalo pro pouličního zpěváka vítězství. Státní orgány pohlížely na kolovrátkáře se značným despektem a vyžadovaly zvláštní povolení.  K jeho získání opravňoval žadatele většinou jeho vysoký věk či handicap zabraňující mu vykonávat jinou práci. František Hais, „básník a pěvec“, jak se sám nazýval, ani jednu z podmínek nesplňoval a povolení nikdy nezískal. I přesto bavil své diváky mnoho let a pražská policie do jisté míry tolerovala, že v kapse nosil povolení svého strýce či později své matky, kterým, nutno dodat, též platil 30 krejcarů.

S flašinetem, povolením a svázanými písněmi v kapse mohl flašinetář konečně vyrazit do ulic. Výdělek ovšem nebyl žádnou samozřejmostí. Sám Hais popisuje nesnáze svého „povolání“ následovně: „...to nebyla žádná maličkost ani žádné lehké obživení tíž na sobě nosit, hrát, každé otočení s klikou táhne nejméně šest liber tíže, ruce v ramenách boleji, že se často musí sobě levou rukou vypomoct, i prsa boleji a jakpak já, přitom ještě zpívat a k tomu musel jsem hezky vejslovně a hlasitě zpívat, by mě bylo slyšet do druhého a místem i třetího patra. Denně šest neb sedum hodin, to aby člověk měl ocelové vnitřnosti...“  Není překvapením, že hráč na flašinet musel průměrně dva až tři dny v týdnu zůstat doma a léčit si svůj hlas. V čase „odpočinku“ pak sepisoval nové písně a připravoval nové tisky k prodeji.

Zajímají vás další osudy flašinetáře Františka Haise? Jak se protloukal se svojí profesí i poté, co flašinet přestával být pomalu "v módě"? Druhý díl seriálu si můžete přečíst v pátek 5. září 2014.

Kratochvilná píseň o blahu v Americe pro milé krajany naše (František Hais)

1. Lidinky poslyšte směšné zpívání,

jak se mají páni Amerikáni, v samé

legraci žijou čtveráci, neb jim z nebe

padá, co hrdlo ráčí.

2. Mnozí jsou vrtkaví, netrpěliví,

že tady tak mají špatně být živí,

mají sto chutí do Ameriky, tam prý

že na stromech rostou knedlíky.

3. Pod těmi stromy jsou z másla

rybníky, může si v nich máčet každý

knedlíky, váznou-li v krku na sta štenflíků,

mají tam zřízených tuším z perníku.

4. Prasata tam rostou zrovna pečený,

lítají holuby, ptáci smažený,

buchty, koláče samo se peče, káva jim

do huby po žlábkách teče.

5. Amerikán jak jen otevře hubu,

hojnost má pečených hnedle holubů,

mají prý páni Amerikáni zřízenou

mašinu na polykání.

6. Všechno s tou mašinou dělají,

jedí, co je to pracovat hrubě nevědí,

tak se tam mají lepší než v ráji,

bez mála tak, jako v nebi na kraji.

7. Ze samých klobásů dělají ploty,

zásoba homolek zahání psoty, samá

legrace je v Americe, muzikanti hrajou

na jitrnice.

8. Jak ta Amerika je vychválená,

škoda že od nás jest příliš vzdálená,

kýž je as v Praze, pak by po dráze

do ní se podívat nepříšlo draze.

9. Pak bychom zašli tam na posvícení,

jestli tomu tak, jako že není,

to je jen planá myšlénka sama, jen

tak pro zasmání a žert vydaná.

10. Amerikán nesmí být lenošivý,

tak jsou tam od práce jako zde živí,

kdo dělat nechce, ať je to kde chce,

darmo se nenají ani v Americe.

11. Amerika jest vlast velmi vzešená,

jen není národem tak obsazena,

jako jsou jiné mnohé krajiny, kdo

si chce dobývat ty pustiny.

V úvodu písně stálo: Vytažená z Pražských Novin čísl. 305, dne 27. prosince 1855. Zpívá se jako: „Rád bych se oženil, jde mně to těžce, atd.“ Jedná se o zjednodušený přepis, s dochovanou interpunkcí a zachovanými zvláštnostmi pravopisu. Tato a mnohé další písně se časem dostaly do sbírek Knihovny Národního muzea a dnes o ně pečuje oddělení knižní kultury.  

Autorem článku je Matěj Měřička z Oddělení knižní kultury Knihovny Národního muzea.

(dan)

Diskuse