Za hmyzem na Papuu

08.04.2015 | Globalizace světa v posledních letech kulminuje a s tím souvisí i stále snazší možnost navštěvovat i ty nejvzdálenější kouty světa. Některé oblasti však celosvětovému trendu stále odolávají. K takovým místům patří bezesporu i Papua.

Ostrov donedávna zahalený rouškou tajemna a nesoucí mnoho přívlastků. Nebezpečný a nedostupný byly těmi nejčastějšími.

A do určité míry to platí dodnes. Ostrov je v současné době rozdělen na dvě přibližně stejně velké poloviny. Obyvatelé východní části si v roce 1975 vydobyli nezávislost (hlavním městem je Port Moresby), západní část ostrova je od roku 1963 pod správou Indonésie; hlavním městem je Jayapura. A právě tato část ostrova se stala cílem expedice Entomologického oddělení Národního muzea v zimních měsících roku 2015. Cíl expedice byl jasný – přispět k poznání hmyzu tohoto ostrova.

A proč právě tento ostrov? Místní biota (soubor všech prvků flóry i fauny v daném prostředí) se vyznačuje neobvykle vysokou mírou endemismu a zároveň se díky již zmiňované obtížné dostupnosti odtud dodnes popisují nové druhy živočichů. A zde je třeba zdůraznit, že zvlášť vysoký počet nových druhů patří právě do třídy hmyzu. Navíc se nejedná jen o drobné, pozornosti unikající druhy, jak je možné vidět i na příkladu vyobrazeného lišaje papuánského.

Více fotografií z expedice najdete ve fotogalerii na konci článku.

Obecně se ví (a ví to i každý Indonésan), že nejvyšší podíl rozlohy území Papui připadá na lesy.

A to ne na lesy kdovíjaké – na tropické deštné pralesy, které se táhnou od břehů Arafurského moře přes velehory (nejvyšším vrcholem je Puncak Jaya s 4884 m n. m.), až po břehy Tichého oceánu a je tedy zřejmé, že nejen díky tropickému a vlhkému klimatu, ale i široké škále výškových stupňů zde patří druhová diverzita hmyzu k nejvyšší na světě. V nejvyšších polohách ostrova musí horské deštné pralesy ustoupit drsnějšímu klimatu a jsou nahrazeny subalpínským pásmem. Pro Evropana poměrně běžný a dobře známý biotop, vyskytující v každých vyšších horách, je však v podmínkách tropického pásma něčím  velmi neobvyklým a vzácným.

V současné době lze konstatovat nepříliš lichotivou realitu, a totiž – tam, kde žijí lidé, je velmi obtížné najít původní přírodní stanoviště. Jiná situace bude zřejmě na jihu ostrova v bažinatých mangrovníkových pralesích, kde v téměř nulové nadmořské výšce žijí Asmati a další kmeny rozptýleně v lesích podél velkých řek a jejich přítoků a zcela jiná situace je i na severu ostrova. Právě zde, v širším okolí Jayapury, je patrný velmi silný vliv jiných kultur, v posledních desetiletích zejména Indonésanů, v širším pojetí zejména ze strany křesťanských misionářů. Na první pohled zaujme návštěvníka Sentani (město s hlavním letištěm, vybudované na březích stejnojmenného jezera nedaleko Jayapury) množství křesťanských kostelů, které tu zároveň patří k nejhonosnějším stavbám. Naopak charakteristická je architektura původních rybářských osad na břehu jezera Sentani. Lidé tu žijí v harmonii, vyjdou více méně s tím, co naloví v jezeře a jsou mimořádně milí. Ale i zde čas plyne (navzdory dojmu, že se tu zastavil) a za pár let i tato místa změní svou tvář (více fotografií ve Fotogalerii).

Z pohledu přírodovědce je v okolí Sentani na výběr několik možných tras do přírody, většina z nich vede do Cyclopských hor, jejichž nejvyšší vrchol dosahuje 2158 m n. m.

Oficiálně se jedná o národní park, z žádných map ale není zřejmé, kde začíná a kde končí. Již na úpatí hor se nachází množství přírodně zachovalých míst s vysokou druhovou diverzitou hmyzu. Nicméně o původnosti lesů na jižních úpatí lze polemizovat. Celkově je okolí Jayapury a Sentani silně pozměněno. K velkým změnám došlo během druhé světové války, kdy americká armáda odlesnila většinu kopců kolem jezera Sentani, čímž byla snížena pravděpodobnost náhlých útoků Japonců na minimum. Při přeletu letadlem nad jezerem Sentani (těsně před přistáním) působí krajina více než atraktivně, při bližším ohledání však oko přírodovědce tak trochu pláče.

Více fotografií z expedice:

Autory článku a fotografií jsou Jiří Hájek a Jan Šumpich z Entomologického oddělení Národního muzea. Výzkum, jehož výsledky budou publikovány v odborných časopisech, byl spolufinancován za podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (2015).

(dan)

Diskuse