04.09.2015 | Sběratelství je zajímavým kulturním a psycho-sociálním fenoménem. Odráží aktuální realitu a úzce se vztahuje ke sbírajícímu subjektu. Sběratelské objekty ztrácejí svou praktickou užitnou hodnotu a stávají se specifickým vlastnictvím s různě interpretovatelnou výpovědní hodnotou, s více či méně komplexním uspořádáním. Záměrně a s určitou myšlenkou vzniká sbírka, jež je více modelem ideálně chtěného, spíše než uzavřeným celkem systému. V každém případě se neobejde bez emocí.
Tedy sbírání individuální, privátní (sem nelze zahrnouti institucionální vytváření sbírek, které vždy vycházelo z jiných postulátů, aplikovalo odlišné metody a vždy postrádalo pocit rivalitního ohrožení). Bez patřičného vzrušení, neutuchajícího nutkání ke shromažďování, slastné intimity laskání, možnosti série a neomezené substituce, jakož i šance nikdy nekončící hry – bez toho všeho nevznikly by legendární světoznámé kolekce, ni světu utajené soukromé sbírkové skvosty.
Sbírané objekty lze tedy vlastnit, evidovat, uspořádávat, třídit, distribuovat. Vše je pak odrazem sběratele, nikoli reálným, leč vytouženým. Absolutně jedinečným jako sběratel sám – člověk neustále sbírá jen sám sebe. Nejde o reálnou a historickou hodnotu objektu, ale o nadčasovost a hru. O útěchu ve zmateném světě, o denodenní mytologii a fetiš. Fetiš přežití sběratelova sebe sama. Nabízí se zde překonání krize identity, poodložení všekončící smrti. Býti opravdovým sběratelem, to je diagnóza, tedy stav neštítící se mnohdy ani kriminálních deliktů, je to posedlost. Na druhé straně tento stav stimuluje řadu pozitivních osobních hnutí, která vedou k zachování výpovědi o osamělém sběrateli a jeho díle – snahu podělit se, předat, darovat, přispět k poznání.
Přelétavá společnost má k věcem spotřební vztah. Sběratelství naopak vyžaduje zasvěcenost, vztah hluboký. Spotřební předměty nejsou považovány za soubor a nejsou takto vlastněny a uchovávány. Kumulace sběratelská přináší systém a vazby. Soupeření je hnací silou a motivuje zvyšováním sociálního statutu mezi stejně laděnou smečkou. Obtížná dostupnost kýžených objektů vyžaduje vzdělání, pohotovost, vychytralost, bystrost a notnou dávku štěstí. Zcela jistě mnohdy hraje roli i onen adrenalin. Kromě ziskové motivace je zde ve hře i spasitelský komplex – sběratel jako uspořádávatel, manipulátor, dohlížitel a zachránce. Ale i jiná iracionalita sem patří – sběratel jako závislý jedinec, věčně neukojený milenec a nepřekonatelný mistr svého oboru.
Celoživotní sbírka nese vzpomínky, zážitky, zkušenosti. Vytváří zranitelnost a trýzeň. V každém případě je měřítkem obsedance a nutkavého hledání opakování. Je médiem i poselstvím.
Zkoumaný případ je příběhem člověka, jehož sběratelské počátky inicioval pobyt ve správnou chvíli na správném místě – v Moskvě za bolševického převratu – tedy v ideální době pro pořízení zajímavé investice v podobě potenciálně hodnotného sbírkového materiálu všeho druhu, který byl tehdy v chaotickém pohybu. Prvotní moment pak následně vyvolal celoživotní zájem, stimuloval majitelovo další vzdělávání a podnítil další sběratelské aktivity, jakož i nevídanou filantropii.
Josef Michera (1879-1957) – jedna z nejvýznamnějších osobností mezi československými numismatiky a sběrateli dvacátého století – byl po desetiletí opomíjen. Jeho zájmy se vyznačovaly svou šíří a jeho sbírky svým záběrem, který vždy překračoval celoevropskou důležitost. Shodou okolností část jeho sbírek zůstala nedotčena a stala se součástí českého národního kulturního dědictví.
Josef Michera se narodil v zemědělské rodině a kolem roku 1900 byl poslán jako typograf do Moskvy, aby se tam podílel na založení nových tiskařských závodů. Se svou ženou Marií a později i s dcerou Tamarou žili na centrálním, posléze Rudém, náměstí. Micheru bylo lze pokládat za velmi důležitou osobu, zdatného organizátora a chytrého diplomata, jehož kariéra přetrvala i do sovětských časů. Značná část jeho kolekcí pocházela z Ruska. Michera byl údajně ve styku s řadou místních soukromých sběratelů a získal nepochybně řadu předmětů pro své sbírky v revolučních dobách spíše jako dobrou mobilní investici. Na začátku dvacátých let (ne později než v roce 1921) se přestěhoval na Slovensko a dle ústní zprávy si s sebou vzal všechen svůj majetek a sbírky v oficiálním železničním vagónu. Na novém působišti pracoval nadále v oboru pro Slovenskou Grafii, posléze jako ředitel této společnosti v Bratislavě. Zde také pokračoval ve svých sběratelských aktivitách. Někdy v letech 1946-7 odešel do penze a přemístil se do Solnice (východní Čechy). Ve své poslední vůli Michera část své sbírky odkázal městu Solnici. Poté, co zemřela jeho žena, celé dědictví – včetně numismatické sbírky čítající 5551 položek – přešlo jako odúmrť na stát. Bohužel část předmětů byla bezprostředně po osiření sbírek rozkradena, než mohla být kompletně sepsána E. Polívkou (tehdy zaměstnancem Národního muzea), a v současné době je většina zachráněného Micherova dědictví ve své torzální podobě spravována Národním muzeem v Praze. Menší část předmětů Micherovy sbírky se nachází v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Ústavu dějin umění AV ČR, v bývalém Městském muzeu v Solnici a v Městském muzeu v Bratislavě. Jiné části sbírky – zejména ty, které Michera prodal za svého života – jsou uchovávány v soukromém vlastnictví nebo jsou pokládány za ztracené.
Než přijel do Ruska, sběratelem nebyl a neměl zájem se jím stát. Okolnosti způsobily, že získal rozsáhlé a již modelované kolekce různorodého materiálu. To evokovalo zájem. Praktickou povahu zase stimuloval investiční záměr. Úspěšná repatriace evidentně zachránila sbírky nedozírné hodnoty. Přes rozšiřované vzdělání, sběr jiného typu materiálu a zájem odborné i sběratelské veřejnosti, nikdy sbírky nevystavoval a odborně nepublikoval. Navzdory vazbě, kterou ke sbírkám měl, byl schopen jejich části – i velmi cenné partie – prodat. Byl velkorysým dárcem a přece v zásadě nedal najevo, jak chce, aby se s jeho sbírkami zacházelo po jeho smrti. Sběratelský zájem i zaujetí odborné, dobrá investice i filantropická velkodušnost – to vše je společnou charakteristikou činnosti Josefa Michery po návratu z Ruska. Snad jen lze litovat současné torzálnosti pozůstalosti a nedostatku informací o provenienci jednotlivých sbírkových celků. Některá vysvětlení a doplňující fakta – včetně některých peripetií Micherova života – by mohly v budoucnu přinést zpřístupněné archivy sovětského NKVD.
SBÍRKY JOSEFA MICHERY
Sbírky Josefa Michery je možno rozdělit do následujících kategorií (podrobněji viz Novák, V. 2006: The Josef Michera Collection. Roman, Early Byzantine, Islamic and Late Medieval Glass Weights, Vessel Stamps and Jetons. Prague.):
1. Numismatická sbírka
1.1. Římská, raně byzantská, islámská a pozdně středověká skleněná závaží, plomby a žetony
1.2. Mince
1.3. Bankovky
2. Archeologické objekty
3. Historické sklo, porcelán, dřevěné řezby a kovové objekty
4. Sádrové odlitky gem 19. století
5. Moderní keramika a dřevěné řezby 20. století
6. Lidové textilie a artefakty
7. Malby
8. Historické palné zbraně – pušky a pistole
9. Šperky
10. Koberce a pokrývky
11. Knihy a rukopisy
12. Známky, nálepky a akcie
13. Minerály
15. Fotografie
Autorem článku je Vlastimil Novák z Náprstkova Muzea
(EK)
Archeologie Historie Hudba Lidová kultura Mimoevropské kultury Osobnosti Přírodní vědy Rekonstrukce Restaurování Rukopisy a tisky Umění Vánoce Výstavy
Muzeum 3000, zpravodajský portál Národního muzea, odhaluje jedinečná tajemství. Více se dozvíte zde!
