15.01.2015 | Víte, které předměty ze sbírek Národního muzea jsou nejstarší? V tomto ohledu jsou jasnými přeborníky horniny z jihozápadního Grónska, které patří mezi jedny z nejstarších známých hornin na světě, jejichž stáří je přibližně 3,6–3,7 miliardy let.
Pocházejí z období, které geologové označují jako eoarchaikum. To následovalo po zformování zemského tělesa poslepováním různorodého kosmického materiálu v době před asi 4,6 až 4 miliardami let, během níž se rozvrstvilo na tři základní části – zemské jádro, plášť a kůru. Z nejranějších fází vývoje zemského tělesa však nemáme žádné doklady v podobě hornin. Ty pocházejí právě až z doby před asi 3,8–3,6 miliardami let, kdy se díky chladnutí Země začínala vytvářet pevná zemská kůra. Jako první se vytvářela kůra oceánského typu, která je tvořena především vyvřelými horninami – bazalty (čediči). Dalším geologickým vývojem z ní pak vznikala pestřejší kůra kontinentální, která se skládá z různých vyvřelých, usazených a přeměněných hornin.
V úvodu zmiňované horniny z našich sbírek pocházejí z okolí města Nuuku v jihozápadním Grónsku, z geologické jednotky Isua Greenstone Belt (tento anglický termín se někdy do češtiny nepěkně překládá jako pás zelenokamenů). Ta je tvořena nejstaršími zbytky oceánské zemské kůry a patrně zachycuje i raná stádia vývoje kůry kontinentální. Ze staré oceánské kůry pocházejí nálezy polštářových láv, které vznikají výlevy bazaltové lávy do vody a dokazují tak i existenci nejstarších oceánů. V dávných oceánech se také ukládaly usazené horniny bohaté železem, které se uvolňovalo z chladnoucí oceánské kůry.
Někteří geologové se domnívají, že horniny jednotky Isua se utvářely v oblasti kolize dvou oceánských desek. K podobnému procesu dochází dnes třeba v západní části Tichého oceánu (s kolizí a podsouváním jedné desky pod druhou souvisí vznik hlubokomořských příkopů, jako je Mariánský příkop, nejhlubší místo v dnešních oceánech).
Předpokládá se, že v již takto dávné geologické minulosti fungovaly procesy deskové tektoniky, podobně jako je známe dnes. Tavením oceánské kůry na styku dvou desek vznikalo magma, z něhož vznikaly vyvřelé horniny podobné žulám, které tvoří běžnou součást kontinentální kůry.
Během následného geologického vývoje prošly horniny několikanásobným pohřbením do velkých hloubek a s tím spojenou přeměnou v důsledku vysokých teplot a tlaků. Proto se dnešní podoba takto starých hornin značně liší od jejich původního vzhledu – původní usazené horniny jako břidlice byly přeměněny na pararuly nebo migmatity, žulám podobné vyvřeliny byly přeměněny na ortoruly (viz fotografie).
Horniny z našich sbírek pocházejí ze sběrů významného česko-amerického geologa Jana Kutiny (1924–2008), který dlouhá léta působil jako profesor na zahraničních univerzitách (např. v USA nebo Japonsku), a který Grónsko navštívil během expedic v sedmdesátých letech minulého století.
Autrem článku je František Vacek z Mineralogicko-petrologické oddělení Národního muzea.
KAM DÁL?
Před 400 milióny lety u nás žili gigantičtí obratlovci
Nové druhy obratlovců popsané zoology Národního muzea
Co jedli naši předkové? Odpovědi nabízí bioarcheologie
(dan)
Archeologie Historie Hudba Lidová kultura Mimoevropské kultury Osobnosti Přírodní vědy Rekonstrukce Restaurování Rukopisy a tisky Umění Vánoce Výstavy
Muzeum 3000, zpravodajský portál Národního muzea, odhaluje jedinečná tajemství. Více se dozvíte zde!
