Doba vikinská na Faerských ostrovech

24.05.2016 | Přinášíme další článek z portálu Archeologie na dosah, jehož autorem je Ľubomír Novák z oddělení pravěku a antického starověku. Tentokrát se podíváme na Faerské ostrovy a seznámíme se s jejich minulostí během doby vikinské.

Počátek doby vikinské na Faerských ostrovech se konvenčně klade k r. 825, kdy měli podle svědectví irského mnicha Dícuilla norští piráti vyhnat irské mnichy obývající ostrovy vzdálené dva dny a dvě noci plavby od nejsevernějších ostrovů Británie. Dalším svědectvím je pak Sága o Faeřanech (Føroyingasøga) z počátku 13. stol. – tam se píše, že »Byl muž, jehož nazývali Grímur Kamban; ten prvně osídlil Faerské ostrovy. Za časů Haralda Krásnovlasého bylo mnoho lidí, kdo tehdy utekl tyranii krále, kvůli němuž se někteří usadili na Faerských ostrovech a postavili tam příbytky; ale jiní našli další pusté kraje.« Bohužel, Sága o Faeřanech, tak, jak ji známe dnes, je dílo, které sestavil z několika staroislandských rukopisů Carl Christian Rafn v první třetině 19. stol. – předpokládá se, že původně existovala primární Sága o Faeřanech (staroislandsky Færeyinga saga), ta se však jako taková nezachovala.

Původně se mělo za to, že Grímur Kamban opustil Norsko právě za časů Haralda Krásnovlasého, jelikož v té době opustila řada lidí Norsko a kolonisovali zejména Island, ale i další ostrovy severního Atlantiku. Při revidovaném čtení Ságy, spolu se svědectvím Dícuilla, byl příchod Gríma Kambana ztotožněn s vyhnáním mnichů; za panování Haralda Krásnovlasého pak došlo k záboru země – landnámu. Samotná Sága o Faeřanech je sice cenným zdrojem k poznání ‚vikinských‘ dějin Faerských ostrovů v zhruba letech 960–1035, většina děje ságy se však odehrává spíše v Norsku a tudíž informace k historii Faerských ostrovů je třeba hledat i v jiných pramenech. Archeologie (či ‚starožitnictví‘) na faerských ostrovech již od svého počátku v 19. stol. hledala zejména doklady vikinského osídlení – tento cíl byl spojen s národním obrozením Faeřanů a snahou vybojovat autonomii na Dánsku.

Faerští starožitníci se původně pokoušeli prokázat dávné vikinské osídlení ostrovů – hlavním pramenem pro jejich bádání pak byla Sága o Faeřanech. Toto se stalo u mohyly v Hovu na ostrově Suðuroy, která byla ztotožněna s pohřbem „velkého modláře“ Havgríma z Hovu – mohyla byla vykopána v roce 1835 místním sedlákem; nálezy zlomků železa a fragmentu lebky nelze dnes blíže zkoumat, obecně se však soudí, že by mohly patřit vysoce postavené osobě, jakou byl právě Havgrímur ze Ságy – i proto se mohyla dnes nazývá Havgrímsgrøv ‚Havgrímův hrob‘.

Nejstarší archeologicky odkrytou památkou byly ruiny Fransatoftir u Hvítanesu na ostrově Streymoy, severně od Tórshavnu, zkoumané na počátku 30. let minulého století – původně se předpokládalo, že jde o ruiny z doby Skånské války v letech 1675–1679, samotný výzkum však odkryl dům z doby vikinské. Co se týče faerské archeologie doby vikinské, mezi nejzásadnější patří výzkum statku z období záboru země (landnámu) v Kvívíku (poloha niðri á Toft) na ostrově Streymoy proti ostrovu Vágar – výzkum probíhal ve 40. letech minulého století pod vedením vůbec prvního faerského archeologa Sverriho Dahla. Více informací však přinesl zejména výzkum velkého statku z období landnámu v Leirvíku (poloha á Toftanesi) v 80. letech – zde byly použity i další metody, které přinesly nové, nečekané výsledky.

Vikinské statky patří k těm nejlépe známým pramenům k poznání doby vikinské na Faerských ostrovech. V Kvívíku byly nalezeny pozůstatky dvou kamenných staveb – dlouhého domu a chléva, ke kterému byla později přistavěna stodola. Obě stavby byly postaveny ze dvou zdí z nasucho skládaných kamenů a drnu, mezi nimi pak byla hliněná výplň. Dlouhý dům (tzv. skáli) byla halová stavba s dlouhým ohništěm uprostřed domu, podél stěn byly hliněné lavice, které navazovaly na sloupovou konstrukci podpírající střechu. Kvívícký chlév byl vnitřně uspořádán několika dřevěnými přepážkami pro ustájení dobytka, uprostřed pak byl žlábek, který odváděl výkaly ustájeného dobytka ven z chléva. Kvívícký statek je typickým představitelem statku doby vikinské severního Atlantiku, podobné statky však nacházíme i na jiných místech na Faerských ostrovech, např. Fuglafjørður – heima á Oyrini, Leirvík – á Toftanesi či Syðrugøta – vesturi í Horni na Eysturoyi a Sørvágur – við Hanusá na ostrově Vágar. Všechny faerské domy vykazují řadu společných prvků – kromě stejného typu konstrukce mají i společnou orientaci severojižním směrem s vchodem na východní straně domu – ostatně toto není charakteristické jen pro domy na Faerských ostrovech, shodně jsou orientovány domy i na Orknejích, Shetlandech, Islandu či v Grónsku. Všechny osady byly budovány u moře v místě, kde je možné vytáhnout loď na břeh – s tím souvisely i přístřešky pro lodě, které sice archeologicky neznáme, jejich existenci ale podporují zmínky v Sáze o Faeřanech.

Faerská archeologie se snažila najít místa zmiňovaná v Sáze o Faeřanech, toto se podařilo jen v případě vesnic Gøta na Eysturoyi a Sandvík (původně Hvalvík) na Suðuroyi; vesnice jako Hov (ostrov Suðuroy), Dímun (o. Stóra Dímun), Skúvoy (o. Skúgvoy), Sandoy (o. Sandoy), Tórshavn (o. Streymoy) a Svínoy (o. Svínoy) sice mnohdy nesou stejné jméno jako před tisíci lety, archeologicky se však nepodařilo jejich existenci potvrdit. Výjimkou může být jedině vesnice Sandoy, pojmenovaná podle ostrova, na kterém leží – ta by snad mohla být ztotožněna s dnešní vsí Sandur – zde bylo v poloze við Kirkjugarð (tj. ‚u kostela‘) nalezeno a částečně prozkoumáno rozsáhlé pohřebiště, z polohy undir Junkarisfløtti bylo zejména díky pomoci přírodovědných metod zjištěno, že by zde mělo být významnější centrum jižní části souostroví. K této interpretaci Sandu svědčí i fakt, že se zde nacházel kostel z počátku 11. stol.; v Sandu byly rovněž rozpoznány pozůstatky dlouhého domu ve tvaru lodi. Jiné významné centrum Faerských ostrovů – vesnice Kirkjubøur, která se později stala sídlem faerského biskupa, není ze Ságy známá vůbec – otázkou je proč, musíme však existenci významného sídla v Kirkjubøu předpokládat už před christianisací Faerských ostrovů, jinak by se z bezvýznamné osady nemohlo stát mocné centrum faerské církevní historie.

Samotných archeologických nálezů z faerskýchg) ví statků známe poměrně málo. Obecně jde o předměty denní potřeby. Keramika je méně četná, místo keramických nádob byly hojněji používány nádoby z mastku; keramika se četněji vyskytuje v pozdním vikinském období. Podle materiálu lze soudit, že většina keramické produkce byla vyráběna lokálně. Častými nálezy jsou tkalcovská závaží a přesleny, které dokládají rozvinutou textilní výrobu – i podle svědectví Ságy o Faeřanech (ale i dalších sáme, že Faeřané exportovali tzv. vaðmal – vlněnou látku. Typickými nálezy jsou i závaží sítí a olůvka, které potvrzují důležitost rybolovu. Kovové předměty jsou nadmíru vzácné – většinou známe jen různé fragmenty. Nálezy šperků jsou rovněž řídké – nacházíme různé skleněné (nejčastěji modré a žluté) a jantarové korálky, z Leirvíku známe drobnou bronzovou kulatou sponu ve stylu Borre s analogiemi v Trelleborgu, Hedeby, Birce či Novgorodě a jehlici s kroužkem tzv. hiberno-norského typu, která je typická právě pro prostředí severního Atlantiku doby vikinské. Ojedinělým nálezem z Leirvíku je rovněž zlomek gagátového náramku, který má vazby na Britské ostrovy. V Kvívíku byla nalezena i kožená bota.

Oproti ostatním oblastem vikinského světa máme poměrně dobře zachovanou celou řadu dřevěných nálezů – v mnoha případech jde o stavební odpad, známe ale i celou řadu dřevěných nástrojů či jejich fragmentů. Kuchyňské náčiní jako jsou misky a lžíce dokonce ukazují preferenci určitého druhu dřeva k jejich výrobě; kromě kuchyňského náčiní pak známe sudy, vědra a celou řadu dalších užitných nástrojů. Zajímavým nálezem je oboustranná hrací deska z Leirvíku – na jedné straně je pole pro vikinskou hru hnefatafl (faer. nevatalv), na straně druhé pak hrací pole pro mlýn. Ze dřeva byly vyráběny i hračky pro děti jako je loďka nebo koník. Z jalovcových větví se pletly provazy.

Vikinské hroby známe z Faerských ostrovů jen vzácně – kromě mohyly Havgrímsgrøv na Suðuroyi byla neodborně prokopána i mohyla Øttisheygur u Giljanesu na ostrově Vágar. Největším známým pohřebištěm je Tjørnuvík – yviri í Trøð, kde bylo odkryto několik hrobů – první s jistotou identifikovaný hrob byl vykopán v květnu r. 1956. Hroby byly orientovány hlavou severním směrem, až na jeden byly všechny na povrchu pokryty kameny. Výjimkou je pak hrob bez kamenné „mohylky“, ale obklopený řadou kamenů v podobě vikinské lodi. Nálezy prakticky chybí – z jednoho z hrobů pochází hiberno-norská jehlice s kroužkem. Další pohřebiště byla odkryta v Syðrugøtě na Eysturoyi a v poloze við Kirkjugarð u vesnice Sandur na Sandoyi. Zatím neprozkoumaná je mohyla Tormansgrøv u vesnice Vágur na Suðuroyi, která se v mnohém podobá Havgrímsgrøvu.

Většina materiálu pro výrobu předmětů denní potřeby bylo třeba na Faerské ostrovy importovat – na ostrovech bylo jen malé množství stromů (zejména jalovec a vrba); dřevo bylo navíc vyplavováno mořem – v tomto případě jde o materiál ze severní Ameriky či Sibiře. Krátce po landnámu však lokální zásoby dřeva zmizely a bylo jej třeba dovážet (dřevo však téměř výhradně sloužilo k výrobě nástrojů, na otop se používala sušená rašelina). Podobně tomu bylo i s dalšími komoditami – lokální surovinou byl pouze tuf a čedič, další suroviny jako mastek a břidlice se dovážely, stejně tak i železo či barevné kovy. Dovozový materiál byl často použit znova – ze střepů mastkových nádob se vyráběly přesleny či různá závaží. Importy samozřejmě byly prakticky všechny luxusní předměty. Hlavní obchodní vazby Faerských ostrovů byly napojeny na norské obchodní trasy, ať již přímo z Bergenu, nebo s mezizastávkou na Shetlandách; druhý směr nejen obchodních kontaktů cílil na Britské ostrovy, především na Hebridy. Faerské ostrovy hrály významnou úlohu zejména jako mezizastávka při cestě na Island – tomu svědčí i zmínky ve staroislandských ságách.

Dokladem kontaktů se Skandinávií je kromě výše uvedených importů i ojedinělý nález depotu mincí ze samotného konce doby vikinské z polohy heima á Sandi u Sandu, nalezený náhodou r. 1863 při kopání hrobu. 98 mincí datovaných od konce 10. do druhé poloviny 11. stol. je opravdu jedinečným nálezem. Spolu s mincemi byl součástí depotu i stříbrný náramek. Mince z tohoto depotu však nejsou jediné, které se na ostrovech našly – na nedalekém pohřebišti við Kirkjugarð byl nalezen zlomek sámánovské kúfické mince středoasijského původu.

Základem faerského hospodářství byl zejména chov ovcí, dále pak hovězího dobytka a prasat. Významnou roli hrál rybolov a lov mořských ptáků. V zemědělství převládalo pěstování ječmene, to však hrálo oproti pastevectví jen podružnou roli. Chov ovcí byl pro dávné Faeřany důležitý hned ze dvou důvodů – prvním bylo mléko a maso, druhým pak vlna. Díky toponymii víme, že se na ostrovech nacházely příbytky pastevců, které byly poměrně vzdáleny od vesnic. Tyto příbytky jsou faersky označovány jako ærgi, což ukazuje na typ chovu dobytka podobný ve Skotsku – chov ovcí na pastvištích byl typický pro Faerské ostrovy doby vikinské, koncem 13. stol. však se způsob chovu ovcí mění, alespoň soudě podle zákonné normy popsané v tzv. Ovčí listině (Seyðabrævið).

Archeologie však není jediným pramenem, který může napomoci k poznání vikinského osídlení Faerských ostrovů – napomoci může i toponymie, a to nejen při identifikaci ærgi; např. jména vesnic Ørðavík (původně *Hǫrðavík ‚zátoka lidí z Hordalandu‘) na Suðuroyi a Signabøur (původně *Sygnabǿr ‚vesnice lidí ze Sognu‘) na Streymoyi odkazují na původ jejich dávných obyvatel z norského Hordalandu a Sognu. Runový kámen z vesnice Sandavágur na ostrově Vágar, datovaný k r. 1200, připomíná osadníka z norského Rogalandu: »Þorkell Ǫnondarson, austmaðr af Rogalandi, bygði þenna stað fyrst – Torkil syn Onundův, Východňan z Rogalandu, první osídlil toto místo«.

Archeologie na Faerských ostrovech v mnoha ohledech potvrdila informace obsažené v Sáze o Faeřanech, moderní archeologické metody však mohou přinést řadu dalších odpovědí na otázky týkající se vikinského osídlení tohoto souostroví. Problémem archeologického výzkumu je však fakt, že řada archeologických památek zmizela pod současnou zástavbou, jelikož dnešní vesnice leží na stejných místech jako osady v době vikinské. Druhým problémem je i postupné klesání Faerských ostrovů a tudíž řada památek je ničena erozí způsobenou činností moře. I přes to, že z doby vikinské známe jen málo nálezů, můžeme poměrně dobře sledovat život místních lidí v raném středověku. Podle kontextu nalezených artefaktů však lze soudit, že zdánlivá isolace ostrovů od okolního světa nebránila jejich kontaktu s okolními oblastmi – Norskem, Islandem, Shetlandami, Orknejemi, Hebridami, ale i Dánskem.

Autorem článku je Ľubomír Novák z oddělení pravěku a antického starověku. Další zajímavé články naleznete na webu Archeologie na dosah.

Literatura:

Símun Vilhelm Arge: The Landnám of the Faroes.  In: Arctic Anthropology 28, 1991, pp. 101-120.
Símun Vilhelm Arge: Viking Faroes: Settlement, Paleoeconomy, and Chronology. In: Journal of the North Atlantic 7 (2014), s. 1-17.
Símun Vilhelm Arge – Guðrún Sveinbjarnardóttir – Kevin J. Edwards – Paul C. Buckland: Viking and Medieval Settlement in the Faroes: People, Place and Environment. In: Human Ecology 33/5, Historical Human Ecology of the Faroe Islands, 2005, pp. 597-620.
Juraj Červenka: Faerské ostrovy. Stručná historie států. Praha (: Libri), 2015.
Sverri Dahl: The Norse settlement of the Faroe Islands. In: Medieval Archaeology 14, 1970, London, s. 60-73.
Carl Christian Rafn: Færeyinga saga oder Geschichte der Bewohner der Färöer im isländischen Grundtext mit färöischer, dänischer und deutscher Übersetzung. Kopenhagen (: Schubothe), 1833.
Steffen Stummann Hansen:  Aspects of Viking-Age Society in Shetland and the Faroe Islands. In: D. Waugh (ed.): Shetland’s Northern Links: Language and History. Lerwick (: The Scottish Society for Northern Studies), 1996, s 118.
Steffen Stummann Hansen – Inga Merkyte – Joanna Bending: Toftanes, a Viking Age Farmstead in the Faroe Islands: archaeology, environment and economy. Acta Archaeologica 84/1. Oxford (: Willey, Blackwell), 2013.
Jonathan Wylie: The Faroe Islands: Interpretations of History. Lexington (: University Press of Kentucky), 1987
George Vaughan Chichester Young: From the Vikings to the Reformation: A Chronicle of the Faroe Islands Up to 1538.  Douglas (: Shearweter Press), 1979.

(EK)

Diskuse