Muzeum 3000 | Pavouci v lidských obydlích

Pavouci v lidských obydlích – 5. díl

15.05.2017 | Všimli jste si ve sklepě, v hromadě kamení nebo ve škvírách ve zdi zvláštní nafialovělé pavučiny? Říkali jste si, který že pavouk to umí snovat modře? Dnes Vám ho představíme. Je to náš nenápadný společník – cedivka domovní.

Nedospělý samec cedivky domovní ve své síti. Na jeho zadečku jsou dobře patrné tři skvrnky ve tvaru V. Foto: Petr Dolejš

Cedivka domovní (Amaurobius ferox)

Jak ji poznáme?

Samec cedivky domovní. Tomuto jedinci schází na zadečku skvrnky ve tvaru V. Foto: Pavel Bezděčka

Pavouk měří bez nohou 8–16 mm. Jeho tělo je tmavé, jakoby sametové.

Všechny naše cedivky lze vcelku dobře rozlišit podle kresby na zadečku. Cedivka domovní mívá na hřbetu zadečku vpředu nažloutlou skvrnu, kolem ní jakousi „korónu“, za ní pak tři skvrnky ve tvaru V. Zbarvení je ovšem proměnlivé a tyto skvrnky mohou být méně výrazné nebo dokonce chybět.

Většinou se setkáme se samci. Ti v dospělosti již neloví, ale vyhledávají sítě samiček, odkud se již nikdy nevrátí živí. Samičky žijí skrytě a svou síť opouštějí jen málokdy.

Kde žije?

Cedivka domovní má ráda vlhká, stinná místa. Nalezneme ji v zastíněných hromadách kamení, vyhledává i lidmi vytvořené obydlí, jako jsou studně, kanalizace, vlhké kamenné zídky a tarasy.

Její přítomnost prozradí typická neuspořádaná namodralá pavučina, která ji slouží jak jako úkryt, tak i pro lov kořisti. Cedivka domovní dovede prokousnout lidskou kůži, ale její uštknutí (podobné píchnutí špendlíkem) není člověku nijak nebezpečné. Je zdokumentován případ, kdy pokousala jistého obchodníka z Přerova při vybalování zásilky pomerančů ze Sicílie.

Typická namodralá síť cedivky domovní. Patrné jsou dva „vchody“ do úkrytu pavouka a vlastní přilnavá vlákna, která jsou natažená i po povrchu kamene (patrné v horní části fotografie). Foto: Petr Dolejš

Co umí?

Cedivky jsou jednou z pěti českých skupin síťových pavouků, kteří nepředou síť lepivou, ale přilnavou. Její tajemství spočívá v tom, že pavouk umí pomocí jakéhosi „sítka“ (tzv. kribela) produkovat ultrajemnou pavučinu. Její textura odráží světlo tak, že vidíme pavučinu modře.

Detail lapací sítě cedivky domovní. Na nosném vlákně se klikatí ultrajemné přilnavé vlákno, které ulpí na kořisti jako suchý zip. Z Nielsena (1932)

Protože tato vlákna skrz své kribelum pavouci doslova procezují, dostaly odtud cedivky své české jméno. Nesmírně tenká vlákna sítě cedivek pak ulpívají na nohách kořisti stejně, jako se k sobě přilepí dvě plochy suchého zipu. Ke kořisti leze cedivka poměrně pomalu – nemusí spěchat, její síť jen tak něco nepustí. Pak se zpravidla zakousne do té nohy kořisti, která je k ní nejblíže, a s úlovkem zacouvá zpět do přítmí své pavučiny.

Sama se ale někdy může stát obětí jiného pavouka – na lov cedivek se zaměřily některé druhy skálovek, které ji přilepí pásem pavučiny k zemi a zakousnou. I když se cedivka dočká dospělosti a stane se pečující maminkou, svému osudu neujde. Nakonec ji snědí její vlastní děti.

Autorem textu je Petr Dolejš ze zoologického oddělení Přírodovědeckého muzea Národního muzea

Cedivka domovní (modře) se stala obětí skálovky (červeně), která ji obíhá dokola a připoutává širokým pásem pavučiny k zemi. Překresleno z Bristowea (1971)