Patnáct let poté – knihovník Petr Mašek vzpomíná na povodně v roce 2002

25.08.2017 | Před 15 lety se přes celou republiku prohnaly ničivé záplavy. Ty se dotkly i depozitářů Národního muzea, které se nacházejí v Terezíně. Zeptali jsme se vedoucího Oddělení zámeckých knihoven Petra Maška, jak na tuto událost vzpomíná.

Když jste se dozvěděli o povodních, věřili jste, že se to Terezína nedotkne?

Když povodně začaly, byl jsem služebně v Kladrubech u Stříbra. Podle nejpesimičtějších prognóz se z Terezína měl stát ostrov. Nikdo netušil, že ve výsledku budou na náměstí skoro dva metry vody. Ohře, která městem protéká, byla klidná, ale žádný model nepočítal s tím, že rozbouřené Labe Ohři přetlačí a voda se do města povalí protiproudem. Také se věřilo vodnímu systému, kterým je pevnost obklopena, jenže mnoho kanálů a průlivů bylo zatarasených.

Co jste během povodní řešil?

Konzultovali jsme s konzervátory, co se dá se zatopenými knihami dělat, vedení Národního muzea zajistilo kapacitu v mrazírnách, sehnali jsme, tuším, nějaké pytle, přepravky a další obalový materiál.

Jaký byl rozsah škod?

Naše oddělení (zámecké knihovny) mělo v přízemí uloženo několik tisíc knih, šlo o dočasné místo. Čekali jsme na opravu depozitářů ve vyšších patrech.

Vzpomínáte si, na co jste pomyslel, když jste poprvé vkročil do zasažených depozitářů?

Ano, první myšlenka byla: dvě třetiny budou k vyhození, zbytek snad zachráníme. Nakonec jsme zachránili, byť v různém stavu poškození, naprostou většinu knih.

Popíšete průběh bezprostředních záchranných prací?

V prvních dnech nás bylo tři až pět. Řada knih byla svázána do balíků (počítalo se s jejich dalším transportem). Namočené knihy a balíky knih jsme dávali do pytlů a ty se odvážely do mrazíren. Vytvořili jsme si „odbornou“ terminologii: sušenky, polomáčenky, máčenky, ryby (mokré knihy v kluzkých vazbách, které při uchopení v gumových rukavicích opět vyklouzly) a kožíšek (plíseň). Když mrazírny přestaly brát (naplnila se jejich kapacita), roznášeli jsme knihy po nádvoří (bylo celkem slunečno), neustále je převraceli, na noc je opět nosili dovnitř, aby opět nezmokly, na chodbách jme natáhli sňůry, knihy na ně věšeli, sušili jsme je pomocí fénů apod. Tehdy vznikl další termín: květinky, tj. knihy vysušené, ale rozevřené, rozchlípené.

Co se s knihami dělo potom?

Knihy vysušené na místě, květinky, jsme později lisovali ve velkém lisu. Knihy v mrazírnách v Mochově byly převezeny do mrazíren v Dýšině u Plzně. Z Dýšiny jsme je postupně odváželi do Jenštejna, kde má Knihovna Akademie věd vysoušecí pece. Nejprve se rozmrazily balíky knih, pak jsme tyto mokré svazky prokládali destičkami (aby se při sušení neslepily), opět jsme je vrátili do pece a dosušili. Vysušené knihy jsme odváželi do Archivu na Chodovci, kde prošly dezinfekčním zařízením a zpátky do Terezína. Tam se slisovaly a nastalo nekonečné třídění. Celá ta hromada knih se skládala asi z 10 jednotlivých fondů, takže jsme je nejprve rozdělili po fondech, pak podle signatur a instalovali. V této fázi nám nesmírně pomohlo Lichtenštejnské knížectví, které věnovalo Národnímu muzeu na záchranu zaplavených knih několik milionů korun. Za ně jsme především opravili několik depozitářů v prvním patře a vybavili je kompaktními regály. Další peníze šly na restaurování nejvzácnějších svazků.

Kolik knih se nakonec podařilo zachránit?

Odhaduji, že nám chybí maximálně 5 % knih, respektive asi ještě méně. Naštěstí v těchto fondech nebyly žádné významné unikáty apodobně. Řada knih (především brožovaných) se rozpadla, ale prakticky nic jsme nevyhodili. V depozitáři máme několik beden s torzy a fragmenty knih. Zcela zničeny byly knihy na křídovém papíru; ten obsahuje lepidlo, které spojí listy do kompaktního celku a vytvoří z nich cihly. Ale i ty jsme uchovali.

Jak se změnilo uložení knih v depozitářích, aby se předešlo podobným situacím?

Všechny knihy ukládáme v prvním patře. Navíc město Terezín opravilo vodní systém, uvolnilo průplavy. Před vodou jsme tedy chráněni zcela dostatečně.

Děkujeme za rozhovor

(EK)

Diskuse