05.10.2016 | Dětská obuv se v 19. století konečně dočkala toho, že se začala výrazněji odlišovat od obuvi dospělých. Na dětskou obuv začaly být kladeny vyšší požadavky zdravotní a hygienické nezávadnosti. Byla více patrna snaha nezdeformovat nevyvinutá dětská chodidla.
Dětská obuv se převážně zhotovovala podle asymetrického kopyta a používaly se na ni měkčí materiály než na obuv dospělých. Střevíce pro nejmenší byly z počátku nízké. Pokud byly opatřeny podpatky, byly nízké a ploché, většinou jen z pár vrstev usní.
První dětské botičky se podle různých tradic uchovávaly v mnoha zemích světa. Typické to bylo v anglosaských kulturách a v Americe. Někdy se odlévaly do bronzu nebo potahovaly kovem. Na podešve se psávaly informace o člověku, který tyto botičky nosil. Staré botičky, které se už nedaly jinak používat díky obnošenosti, se zastrkávaly za krovy nebo zazdívaly do základů domu, aby odháněly zlé síly od obyvatel domu.
Dětem se šily větší boty, protože si je střídaly větší a menší sourozenci, boty se také hodně dědily. Dětem je kupovaly maminky na jarmarcích, nejčastěji je však nechaly šít u ševců na míru. Mnohokrát se pak opravovaly a podrážely, protože nové byly velmi drahé. V 19. století a na začátku 20. století chudé dítě mohlo boty získat, jako dar na vánoční besídce nebo dobročinném bazaru.
Děti z početných chudých rodin se často v neděli střídaly na bohoslužbách v kostele, protože neměly doma boty pro všechny. Dokonce se na mši chodilo bosky a boty se obouvaly před kostelem, což mělo dva důvody: za prvé, aby se boty nezničily a za druhé symbolický – bosé nohy značily pokání. Bosé nohy byly v některých obdobích dokonce povinností. Např. na Velký pátek bylo zvykem omývat si nohy i obuv. O slavnostech se naboso skákalo přes oheň. Na sv. Jana Křtitele pochodovali mladí lidé po světnici s jednou nohou bosou a druhou obutou a podle počtu kroků zjistili, za kolik let se ožení nebo vdají. Bosé nohy se také používaly při šlapání zelí, i když později za tímto účelem vznikly speciální dřeváky. Na sv. Mikuláše se do bot pro děti vkládaly pamlsky. Také Vánoce jsou spojeny s tradicemi zahrnujícími obuv, jako je například házení pantofle za hlavu. Dopadl-li špičkou ke dveřím, dívku podle pověry do roka čekala svatba.
19. století je obdobím rozvoje průmyslové výroby obuvi. Na začátku ještě stále byli vedle sebe řemeslníci sdružení do cechů a tovární výroba. Působnost cechovního zřízení ale byla omezována různými novými zákony. Do továren se zaváděly stroje a začalo se s velkovýrobou, čímž výrazně klesla kvalita obuvi a kvalifikovaní řemeslníci se dostávali do role příštipkářů a opravářů nošených bot.
Začaly být vydávány módní časopisy i odborné časopisy pro obuvníky. V roce 1883 začal vycházet odborný časopis Česká práce – Český obuvník, který obsahoval řadu technických a technologických novinek nejen ze světa obuvnictví. Obsahoval i inzerci obuvníků a výrobců potřeb pro řemeslníky.
Vznikaly nové obuvnické stroje. Ruční šití obuvi tedy bylo postupně nahrazováno šitím mechanickým. Šicí stroje byly z počátku konstruovány jako krejčovské, ale okolo roku 1842 byl Johnu Greenoughovi udělen patent ve Spojených státech na stroj určený k sešívání ušní. V roce 1845 Američan Elias Howe patentoval šicí stroj, ze kterého vychází stroje dnešní. Výkon byl 300 stehů za minutu. Zásluhu na rozšíření šicích strojů měl Američan Isaac Merritt Singer. Díky strojům se urychlila práce a mohly vznikat i nové střihy obuvi. Boty byly vzhlednější a pevnější.
Obuvnická kopyta byla po dlouhá století převážně symetrická. Asymetrická se začala vyskytovat až ve druhé polovině 19. století, ale to stále ještě sporadicky. U nás zavedla asymetrické kopyto právě firma Baťa okolo roku 1912.
V rámci revize sbírek krojových celků v roce 2008 jsem objevila zajímavou poznámku u dětského dívčího kroje, že je pozůstalostí po akademickém malíři Vojtěchovi Hynkovi Popelkovi (1908 – 1971). Velmi mne to zaujalo, protože V. H. Popelka byl známý malíř zvířat a krajinářem a skutečně bádáním bylo potvrzeno, že kroj, který obsahoval i dětské pantoflíčky (viz obrázek výše) byl v jeho majetku.
Malíř Popelka jezdil každoročně do západních Čech na Chodsko - do Koutů, Tlumačova, Mrákova a Postřekova. Krojový celek prodala paní Alena Mudrová v roce 1978 do Národního muzea.
Popelka byl žákem profesora E. Dítěte a Jaksche na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, pak na Akademii výtvarných umění u prof. H. Schwaigera. Studijní cesty konal po Čechách a Moravě, nejvíce tvořil ve Strmilově u Jindřichova Hradce.
Věnoval se malbě zvířat, speciálně bravu a skotu, byl také krajinářem. Pro nakladatelství Sfinx vytvořil ilustrace k Brehmovu Životu zvířat.
Autorkou textu je Monika Tauberová z Etnografického oddělení Národního muzea
(EK)
Lidová kultura
