01.03.2018 | Proč se pavouk roku vůbec vyhlašuje? Ze stejného důvodu, jako se vyhlašuje například pták roku nebo obojživelník roku. Cílem je přiblížit dané zvíře veřejnosti, prozradit o něm zajímavosti z jeho života a v neposlední řadě též upozornit na nebezpečí, která mu hrozí. Pavoukem roku může být vzácný druh zasluhující ochranu, jindy naopak druh hojný, a přesto přehlížený. Výběr provádějí arachnologové z 26 evropských států, mezi nimiž je i zoolog Národního muzea Petr Dolejš. Pavoukem roku 2018 byla vyhlášena snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata).
S volbou pavouka roku začala Německá arachnologická společnost (Arachnologische Gesellschaft, ARAGES) v roce 2000. Cílem bylo podnítit studium pavouků v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Skutečně „evropským“ pavoukem roku se anketa stala v roce 2006, odkdy o jmenování rozhoduje přibližně 80 evropských arachnologů – členů Evropské arachnologické společnosti (European Society of Arachnology, ESA).
Pro rok 2018 bylo na schůzi ESA nominováno šest druhů pavouků. O vítězi rozhodlo hlasování elektronickou poštou.
„Opět jsem hlasoval pro slíďáka tečkovaného – je to můj oblíbenec. Jeho studiu jsem se dříve věnoval, a napsal odborný článek o tom, jak se tento pavouk stará o své potomstvo,“ okomentoval svou volbu Petr Dolejš z Národního muzea. Jeho favorit nakonec nezvítězil a pavoukem roku se s 25 % hlasů stala snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata).
Cílem organizátorů je pak zvolený druh představit veřejnosti nejlépe za pomoci popularizačních aktivit mateřských institucí porotců nebo článků v populárně naučných časopisech.
Snovačky (zejména samice) mají zadeček větší než hlavohruď. Zadeček bývá kožovitě lesklý, a mnoha lidem proto připomíná špekem potřené velikonoční vajíčko. Nohy mají snovačky hladké, bez ostnů, až na několik drobných pilovitých osténků na zadních nohách, kterými snovačky na kořist cákají spršku lepu, aby kořist znehybnily. Oči snovaček jsou uspořádány do dvou řad po čtyřech očích. Snovačka pokoutní měří 4–7 mm na délku (bez nohou), zbarvení je fialovohnědé s příčným světlým pruhem v přední části zadečku. Středem zadečku se může táhnout ještě další podélný světlý pruh. Protože se snovačka ukrývá ve štěrbinách, je její zadeček poněkud zploštělý.
Snovačky si staví důmyslné lapací zařízení. Jejich síť sice na první pohled vypadá notně neuspořádaně, ale opak je pravdou. Největší část sítě sestává z vláken natažených různými směry, která síť vypínají. Z této pavučiny jsou k podkladu natažená jednotlivá lepkavá vlákna, která jsou tak napnutá, div neprasknou. Tato past je nastražená na všechna drobná stvoření, která se pohybují po zemi. Když se například běžící mravenec tohoto vlákna dotkne, ihned se k němu přilepí. Při pokusu osvobodit se ale vlákno přetrhne, to se smrští do své původní délky, čímž vynese mravence vysoko do vzduchu. Nebohý mravenec ztratí kontakt s podkladem a nezbývá mu nic jiného než čekat, až se stane hlavním chodem pavouka.
Lovu snovačky si všiml již ve 30. letech 20. století zoolog a cestovatel dr. Jiří Baum (1900–1944), blízký spolupracovník Národního muzea: „…vrhá se na vosy, brouky nebo větší pavouky, kteří se mu dostali do blízkosti sítě a zavadili o vlákna, vedoucí k zemi. Jeho oblíbenou metodou je omezit pohyblivost kořisti: na vosu vyřítí se v příznivém okamžiku a než si pozorovatel uvědomí, co se stalo, má vosa spoutány pavučinou konečky křídel, takže nemůže odlétnout. Broukům snaží se „svázat“ zadní nohy. Pak nastane zuřivé bombardování pavučinou. Oběť s počátku přetrhává znova a znova bělostná pouta, která ji obalují, ale konečně umdlévá a pak přichází osudný okamžik, kdy se pavouk může beztrestně přiblížit a zasadit své oběti smrtelné kousnutí jedovatými kusadly.“
Samci snovačky pokoutní mají v zadní části hlavohrudi dvě rýhovaná políčka připomínající miniaturní valchy. V přední části zadečku jsou vybaveni několika zoubky, kterými o „valchu“ drnkají, a namlouvají si tak samičku. Protože tento druh snovaček s námi často sdílí naše domácnosti (nevadí mu ani relativně suché panelákové byty), můžeme si samcovu námluvní píseň vyslechnout také.
Článek připravil Petr Dolejš ze zoologického odděleníí Přírodovědeckého muzea Národního muzea
(per)
