Setkání s Vinnetouem pomohlo vyhrát časopis Koktejl

01.10.2013 | V soutěži Národního muzea o předplatné časopisu Koktejl mohli milovníci příběhů Karla Maye získat roční předplatné tohoto časopisu a další zajímavé ceny. Stačilo jen napsat poutavý příběh na téma "Moje setkání s Vinnetouem".

Ilustrace Věnceslava Černého k příběhům Karla Maye

Uveřejňujeme tři nejlepší texty, které se nám v průběhu soutěže sešly, a gratulujeme jejich autorkám!

1. příběh

Moje dětství mile a nenásilně vedla babička. Bytost, která rozdávala lásku, předávala svoje životní zkušenosti a nekonečnou moudrost.  Kam až moje paměť sahá, vidím náš malý rituál. Babička usedá k mojí postýlce, na moji postel, na stoličku ke kamnům a otevírá knihu. Říkanky, pohádky, pověsti... Jak jsem rostla, žánr se měnil. A jednoho dne držela babička v rukou starou knihu s obrázkem indiána. 

Od první stránky jsem hltala každé slovo, všechna ta dobrodružství jsem ve své dětské fantazii prožívala naplno. Jak já milovala toho rudého muže! Brečela jsem, když se mu děla všechna ta příkoří. Bála se o něj. Skákala jsem babičce do čtení a dožadovala se, aby se podívala o stránku dál a řekla mi, že můj Vinnetou všechno zlo přemůže. Z peří sesbíraného na sousedovic dvorku jsem si dělala indiánskou čelenku, na starém povaleném stromě jsem měla uvázaný provaz a představovala si, jak jedu s mým rudým Vinnetouem na jeho koni. Co na tom, že ten "kůň" měl jméno Šemík, protože před Vinnetouem jsme četli Staré pověsti České a moje dětské srdíčko usedavě plakalo po nebohém Šemíkovi. Chtěla jsem být Rybanou, pak zase Nšoči. Příběhy Vinnetoua se mi vepsaly do života a staly se na dlouhou dobu inspirací pro mé dětské sny a zábavu.

Když jsem o mnoho let později viděla v televizi filmy, byly krásné, napínavé....., ale nedokázaly se vyrovnat těm, které se promítaly v mé dětské fantazii. Můj Vinnetou měl podobu kluka, Rybana a Nšoči měly mít přece můj obličej. Lumpové a zlořádi byli ve filmu staříci, přitom já jim přisoudila vzhled nezbedných kluků ze sousedství. Až v pubertě jsem přišla na to, že ten filmový Vinnetou je táááák krásný a vzápětí jeho tvář shlížela z plakátů nalepených nad mojí postelí. A Vinnetou nad tou postelí vydržel spoustu let. Měl své čestné místo hned vedle Dalibora Jandy, Lukáše Vaculíka, Sagvana Tofiho.... Jó, Vinnetou je prostě věčný.

Roky utíkají a dnes když rodina zjistí, že na programu jsou filmy o Vinnetouovi, se smíchem si navzájem hlásí: "V neděli bude máma cválat na Hatátitlá a bránit rudý bratry"  A tak mě vlastně Vinnetou provází mým životem od dětství až do dnešních dnů...(Jarka z Habartova)

2. příběh

Vinnetou, bledá tvář a totem

Mé první setkání s náčelníkem Apačů proběhlo o letních prázdninách.
Byla jsem ještě malá, bylo léto, kolem spoustu kamarádů a příběh v televizi nás naprosto uchvátil.
Při hře chtěl být každý slavným Vinnetouem. A nebo alespoň jeho věrným pokrevním bratrem Old Shatterhandem.
Nakonec se rozhodlo, že Vinnetou bude každý den někdo jiný.
Užili jsme si spoustu zábavy, jak při sledování filmů, tak při následných hrách.
Ne vždy jsme ale svými hrami potěšili rodiče či prarodiče.
Největší průšvihy byly dva.

První se týkal situace, kdy statečný náčelník Apačů (v podání malého Standy) přivázal zákeřnou bledou tvář (v podání Pepíčka) ke kůlu a mučil ho lechtáním.
Bledá tvář nebyla příliš lechtivá a tak mučení statečně odolávala.
Problém nastal až ve chvíli, kdy se ozvalo z domova: "Zmrzlina! Honem pojďte, než se rozteče!"
První vystřelil Vinnetou následovaný celou svou družinou statečných indiánů. A přidala se i banda bledých tváří, kterou jsme ještě nestihli přivázat.
Zmrzlina byla výborná.
Vesele jsme se bavili a nikdo si nevzpomněl na ubohou bledou tvář, která byla stále prádelní šňůrou přivázaná ke kůlu. Tedy jen do chvíle, než za námi přiběhla babička oné bledé tváře a prohnala nás s koštětem.

Druhý průšvih byl, když Vinnetou a Old Shatterhand rozhodli, že bez totemu to prostě nepůjde.
Byla velká porada a všichni souhlasili. Totem prostě potřebujeme.
Jenže, kde ho vzít? Na vesnici u babiček a dědečků se prostě žádný totem nevyskytuje.
Nakonec někoho napadlo, že si ho vyřežeme.

Vyhlédli jsme si silný špalek na sekání dřeva a někdo sehnal nůž. Tedy spíš malou rybičku, kterou dědeček používá v lese na houby.

Do špalku jsme sotva udělali pár zářezů, když se na nás přiřítil šerif. Tedy vlastně babička, která se v nestřeženém okamžiku objevila a nůž nám okamžitě zabavila. Bylo to velké selhání našich indiánských hlídek.

Šerif nám vysvětlil, že bez totemu se musíme obejít, že žádný nůž nám do ruky nepatří.

K třetímu průšvihu nedošlo. Byl konec prázdnin a tak se hledání pokladu na Stříbrném jezeře (v místním podání rybníku s žabincem) muselo odložit.

Vinnetoua si tedy dodnes připomínám nejen při sledování televize, ale také pokaždé, když míjím špalek na sekání dřeva. Zářezy jsou stále patrné...(Hanka ze Sedlčan)

3. příběh

S Vinnetouem jsem se poprvé setkala v předškolním věku u kamarádky. My holky jsme společně sledovaly televizi a příběh nás opravdu zaujal.
A po vzoru Vinnetoua a Old Shatterhanda jsme se s kamarádkou také rozhodly stvrdit naše přítelství krví.  Jenže nastal problém. Ani jedna nesnášíme pohled na krev. Takže říznout se, to nepřipadalo v úvahu.Píchnout se špendlíkem se nakonec také zamítlo.  Nakonec kamarádka rozhodla, že bude stačit, když k sobě přitiskneme ruce. Krev zastupovala domácí malinová šťáva, kterou jsme si na ruce nalily.  Toto stvrzení našeho přátelství se stalo večer, když jsem u kamarádky přespávala. Ještě jsme si povídaly a nakonec přilepené rukama k sobě i usnuly.


Probuzení nebylo veselé. Kamarádky maminka nás pěkně hnala, když zjistila, že od malinovky jsme celé ulepené a umazané nejen my, ale i její nové bílé povlečení. Od té doby se na nás ostražitě dívala, při každém opakování tohoto filmu. Asi chudák přemýšlela, co jí doma zase vyvedeme. Občas na to dodnes se smíchem vzpomíná.  (Anežka z Třebnice)

 


KAM DÁL?

"May chtěl být Old Shatterhandem" říká autor výstavy

Jak se natáčel spot k výstavě Po stopě Karla Maye

Indiáni obsadili Náprstkovo muzeum!

(dan)