Přečtěte si ukázku z katalogu malovaných portrétů

19.12.2013 | Poznejte krásu drobných portrétů a začtěte se do osudů známých i dávno zapomenutých tváří. Půvabné a stylově vytříbené, ale i ty úsměvné a nepříliš technicky vydařené. Nový katalog mapuje všech 230 malovaných drobných portrétů ze sbírek Národního muzea.

Kromě obvyklých katalogizačních údajů v publikaci naleznete i životní osudy postav z podobizen. Autorem katalogu je Lubomír Sršeň z oddělení starších českých dějin Národního muzea.

Více informací o knize naleznete ZDE

Přečtěte si ukázku, která vás seznámí s životními osudy dvou portrétovaných dam:

V ukázce jsou vynechány některé údaje o obrazech (např. inventární čísla, povenience, literatura...)

Marie Aloisie Palacká, později provd. Riegrová (* 18. 4. 1833, Praha – † 29. 3. 1891, Řím)

Josef Mánes (Manes – * 12. 5. 1820, Praha – † 9. 12. 1871, Praha), Praha, 1852

Olejomalba na lepence 23,5 x 17,8 cm, v původním zlaceném profilovaném rámu s lepenými plastickými rostlinnými ornamenty, 35,6 x 29,7 cm.

Marie Aloisie byla druhým dítětem Františka Palackého a jeho ženy Terezie, rozené Měchurové. Měla ještě bratra Jana, který byl o dva a půl roku starší. Byla vychována v duchu náboženské tolerance vyplývající z faktu, že otec byl protestant a matka katolička.

Silně ji ovlivnil zejména páter František Schneider, její domácí učitel náboženství, žák a vyznavač idejí Bernarda Bolzana. V duchu Bolzanova učení se snažila celý život prospívat svým bližním a své vlasti. Dostalo se jí důkladného domácího vzdělání, a to i díky dalším vynikajícím učitelům, jakými byli např. Václav Vladivoj Tomek či Bedřich Smetana. Díky častým pobytům v Nizze (Nice), kam jezdila s rodiči kvůli chatrnému zdraví matky, se naučila perfektně francouzsky a měla blízko k francouzské kultuře.

Ve svých dvaceti letech se po půlroční „korespondenční známosti“ (mezi Prahou a Nizzou) provdala v roce 1853 za otcova mladého spolupracovníka Františka Ladislava Riegra. V kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském je oddal 15. srpna P. František Schneider.

Novomanželé Riegrovi se zabydleli v malém novoměstském Mac Nevenově paláci, kde do té doby žil Mariin dědeček, advokát Jan Měchura († 1852) a současně i její rodiče (nyní Památník Fr. Palackého a Fr. L. Riegra, Palackého ul. 7, ve správě NM). Zde se Riegrovým během následujících sedmi let narodily tři děti: Marie (* 1854; později Červinková-Riegrová), Bohuslav (* 1857) a Libuše (* 1860; později Bráfová). Po narození třetího dítěte se v době politického uvolnění po pádu Bachova režimu začala Marie Riegrová intenzivně věnovat veřejným věcem, zejména praktické filantropické činnosti a úsilí o emancipaci žen.

Zasloužila se o zakládání jazykově českých mateřských škol pro děti z nejchudších rodin (první otevřena 1. ledna 1869 v prostorách kláštera u Sv. Jakuba), kde nacházely zaměstnání sociálně slabé mladé ženy. Prosazovala rozvoj ženského vzdělávání, byla jednou ze zakládajících členek Amerického klubu dam (při pozdějším Náprstkově muzeu). Byla to žena výjimečná svou opravdovostí, neokázalostí, smyslem pro povinnost, skromností a vytrvalostí, se kterou dokázala překonávat své nemoci. Páter Schneider o ní říkal, že má jen jedinou chybu: „schází ji trochu lehké mysli“. Pro svou ustaranost, kvůli tmavým šatům i brzkým šedinám byla nazývána „černou“ či „šedivou paní“. Stala se prototypem „první dámy“ předního politika, jejíž tradiční úlohou bývá od té doby starost o sociální problémy dětí, osob starých a nemocných.

Snad dal podnět k portrétování vážné hnědooké Márinky František Ladislav Rieger, který se do ní během roku 1852, před jejím podzimním odjezdem do Nizzy, zamiloval. Znal se s Josefem Mánesem už od roku 1849, kdy na sněmu v Kroměříži malíř nakreslil jeho známou kreslenou podobiznu, rozmnoženou vzápětí litograficky. Objednavatelkou Mariiny podobizny byla ale paní Terezie Palacká. V rodině se tradovalo, že portrét vznikl ještě před Márinčinou svatbou, nejspíše tedy roku 1852. Poznámka „asi 1852“ je také dodatečně připsána na krátký nedatovaný německý dopis Josefa Mánesa Márinčině matce, který jí malíř poslal spolu s obrazem. V českém překladu zní:„Milostivá paní! Posílám přiložený portrét a velmi prosím o prominutí za zpoždění. Avšak ani do této chvíle není obraz natolik suchý, jak bych si rád při odevzdání své práce přál. Cena olejového obrazu je 18 zlatých konvenční měny. Obraz je teď bez lesku, protože smí být nalakován až po pár týdnech, a protože já bych už v té době neměl být v Praze, je moje sestra ochotná to obstarat za mě. / V největší úctě se milostivé paní znamená nejoddanější Jos. Mánes“.

Friderika baronka Hildprandtová z Ottenhausenu (Frederica; Friederike Freiin Hildprandt von und zu Ottenhausen – * 7. 4. 1823, Praha – † 1. 3. 1847, Praha)

Alexander Clarot (* 17. 3. 1796, Vídeň – † 16. 7. 1842, Praha), Praha, 1842

Akvarel s lokálním zlacením, s tužkovou podkresbou, na kartonu 25,9 x 20,1 cm, v nové adjustaci z r. 2004, z bílé papírové pasparty s okoseným výřezem 24,2 x 18,5 cm, pod sklem, oblepeným šedozelenou textilní páskou. Celkové rozměry 36,2 x 28,2 cm. (Nahradilo starou muzejní adjustaci pod sklem 26 x 21 cm, oblepeným černým lesklým papírem.)

Friderika pocházela z původně tyrolského rodu, jehož první příslušníci se přistěhovali do Čech už za Rudolfa II. V roce 1756 byla rodina povýšena do stavu svobodných pánů a roku 1798 získala Blatnou, kterou drží dodnes. Frideričin děd František de Paula Hildprandt (1771–1843) podporoval finančně i darováním vzácné numismatické sbírky vznik Národního muzea. Jejího otce, Ferdinanda Hildprandta (1797–1845) vychovával a vzdělával mladý Jan Evangelista Purkyně.

Na ní a její dva mladší bratry měl vliv další významný vychovatel přijatý do rodiny, Antonín Jaroslav Vrťátko (1815–1892), spisovatel, básník a pozdější ředitel Knihovny Národního muzea. Ten působil u Hildprandtů v letech 1840–1847. Protože Friderika byla tehdy již dospívající dívka a její mladší bratr Otto už rok po Vrťátkově nástupu do funkce zemřel (nešťastnou náhodou se zastřelil), věnoval se Vrťátko především Robertovi, který byl o rok mladší než sestra. Cestoval s ním po Itálii a v roce 1848 se spolu dokonce účastnili bojů na pražských barikádách.

Friderika se ve svých 23 letech provdala za Angličana, protestanta Georga Treherneho Thomase. Vzhledem k rozdílným konfesím měli nejprve katolickou svatbu ve Vídni (21. února 1846) a poté ještě anglikánskou v Londýně, ve čtvrti Tooting Surrey (13. dubna 1846). Žili patrně v Praze, neboť zde, ve svém rodném městě, Friderika pouhý rok po svatbě jako bezdětná zemřela.

Podobně smutné jako její náhlý konec jsou i okolnosti vzniku jejího akvarelového portrétu. Pravděpodobně je to totiž poslední portrét, který Alexandr Clarot, vyhledávaný vídeňský portrétista usazený od roku 1837 v Praze, stačil dokončit. Pustil se ještě do malování její závěsné olejové podobizny v životní velikosti, ale uprostřed práce náhle, ve věku čtyřiceti šesti let, dne 16. července 1842 zemřel. V té době byla na podobizně, jež měla zachycovat poloviční postavu, hotová jen hlava. Portrét dokončil v únoru 1843 mnichovský malíř Engelbert Seibertz, působící dočasně v Praze. Nepodepsal jej, a dnes bohužel nevíme, zda se obraz zachoval. Snad bude tato olejomalba, která může být našemu akvarelu dost podobná, ještě někde mezi anonymními portréty nalezena.

Clarotův akvarel patří mezi nejpůvabnější drobné portréty ze sbírek Národního muzea. Sympatickou mladou šlechtičnu představuje v bílých letních šatech, se zajímavými šperky a oděvními doplňky, s dekorativním motivem svlačce jako symbolu věrnosti a lásky. Hrozivě tmavá obloha na pozadí kontrastně zvyšuje dívčinu grácii a bezbrannost – jakoby předjímala její tragický osud. 

(per)

Diskuse