01.06.2016 | Dnes je 1. červen, svátek všech dětí, pro které se pořádají různé akce a také se při této příležitosti fotografují. Každý fotograf vám řekne, že fotografovat děti je velmi obtížná, ale zároveň velmi vděčná práce. Děti jsou oblíbeným námětem, protože jsou roztomilé, něžné, dojemné či legrační. Ale také chvíli nepostojí. Většinou nereagují na fotografovy úpěnlivé prosby, aby udělaly to či ono. A což teprve, když fotograf opustí zdi ateliéru a vydá se do terénu, který navíc je v dalekých exotických zemích, kde panují jiné zvyky a obyčeje. Jeden z našich nejznámějších cestovatelů – Enrique Stanko Vráz (1860–1932) si takové dobrodružství také prožil.
První cesta E. S. Vráze za hranice Evropy vedla do Afriky. Zde se také poprvé seznámil s fotoaparátem. V roce 1885 se v misionářské osadě Christiansborg na Zlatém pobřeží, což je dnešní Ghana, zotavoval z prodělaných tropických nemocí. Od misionářů si koupil fotoaparát, který si jeden z nich objednal, ale krátce poté zemřel. Vráz fotografovat neuměl, a tak se to musel sám metodou pokusů a omylů naučit. V zachycování okolního světa nalezl nejen zálibu, ale posléze i zdroj finančních prostředků.
Před Vrázovým fotoaparátem se samozřejmě ocitaly i děti. Fotografie můžeme rozdělit na víceméně stylizované a statické, kde děti a jejich rodiče pózují, a na záběry nenaaranžované, z běžného života. Tady se fotograf často setkával s odlišnými vnějšími formami vzájemných vztahů, než jaké známe z evropského prostředí.
Vrázovy první snímky ze Zlatého pobřeží patří spíše k těm stylizovaným. Fotografovat v terénu se teprve učil. Proto tu najdeme např. ateliérový snímek křesťanské černošské rodiny či žáčky misijní školy se svými učitelkami. Z terénu je snímek matky s dítětem na zádech anebo větších děvčat již zapojených do domácích prací – tlučou ve stoupě zrní.
Z Afriky se Vráz přesunul do Jižní Ameriky, do Venezuely. Odtud plánoval velkou výzkumnou cestu po vodních tocích napříč rovníkovou Amerikou. Snímků se zachovalo málo, protože shodou nešťastných okolností se část materiálů potopila s jednou z Vrázových lodí. Druhá polovina cesty nebyla fotograficky dokumentována, neboť Vráz byl nucen prodat fotoaparát, aby měl peníze na další cestu. Jeden ze vzácných snímků, malý prodavač vody, pochází ze začátku cesty z města Maturin. Jiná momentka, která zachycuje mladé indiánské rodiče, je od řeky Napo.
Další etapou Vrázových cest byl pobyt na Nové Guineji v r. 1896. Jako prvnímu Evropanovi se mu podařilo proniknout do vnitrozemí, do pohoří Hattam. I tady měl možnost fotografovat děti a jejich rodiče. Snímky již nejsou aranžované, fotograf se snažil o zachycení situací běžného života. Na jednom snímku zachytil manželku místního náčelníka s dítětem u prsu, na druhém snímku žena drží selátko. Vráz k tomu poznamenal, že kojila současně dítě i sele. V Melanésii byla prasata jakýmsi ukazatelem společenského postavení – čím víc kdo měl prasat, tím byl bohatším a tedy i váženějším členem společnosti. Větší děti byly zapojeny do práce v domácnosti.
V roce 1897 Vráz navštívil Siam, dnešní Thajsko. V hlavním městě fotografoval hlavně architekturu paláců a chrámů, ale i život na ulicích. I tady najdeme snímky matek s dětmi. Vráz přivezl z této cesty také snímky dětí z královské rodiny. Tyto ateliérové fotografie dětí v ceremoniálních oděvech ovšem v Bangkoku koupil, fotografovat královskou rodinu směl pouze dvorní královský fotograf. Pro zajímavost – v době Vrázovy návštěvy byl dvorním fotografem Němec R. Lenz a jeho pomocníkem brněnský Němec Herbst, s nímž se Vráz spřátelil.
Z Thajska se Vráz vrátil do Spojených států amerických, oženil se a se svou novomanželkou Vlastou navštívil Mexiko. Děti fotografoval v hlavním městě i na venkově.
V roce 1900 podnikl cestu na jih Spojených států, do Arizony, kde navštívil osadu indiánů Hopi. Fotografoval tu matky s dětmi na zádech nebo v náručí, na terase domu nebo starší děti jezdící na oslících.
Hned v lednu r. 1901 se Vráz vypravil do Číny, do Pekingu, kde vrcholilo tzv. i-che-tchuanské povstání. Intervenční vojska Velké Británie, Německa, Francie, Itálie, USA, Ruska a Japonska obsadila Peking, a tak i cizinci mohli proniknout do míst dříve jim nepřístupných. Vráz, vybaven americkým pasem a zvláštním průvodním listem, se dostal i do císařského „zakázaného města“. Fotografoval život ve městě, který se vracel do běžných kolejí. Pozůstatky po bojích jsou zřetelné i v životě dětí, zřetelné je i jejich sociální postavení. Vráz zachytil děti sedící u rakvářova krámku, skupinu dětí ze sirotčince, ale i chlapce hrající si na vojáky. Klidem naopak dýchají snímky maminek s malými dětmi, záběry ze šlechtických zahrad nebo skupinové rodinné portréty.
Při návratu z Číny se Vráz zastavil v Koreji, kde navštívil hlavní město Soul a jeho okolí. I zde vyfotografoval např. venkovanky s dítětem, které přišly na trh do města, matku s dítětem v náručí, ale i starší děti, které již měly své starosti. U snímku malého chlapce ve svátečním oděvu si Vráz poznamenal: „Můj devítiletý, ale již týden ženatý přítelíček (jeho ženuška byla sedmiletá).“ Starší děvčata zachytil při práci, jak tlučou ve stoupě zrní, i při odpočinku na verandě domu, chlapce při cvičení s lukem.
Poslední větší Vrázova cesta vedla po velkých městech Jižní a Střední Ameriky.Na snímcích se tedy objevují hlavně městské děti – party kluků z Buenos Aires a z Rio de Janeira, chlapec kráčející do školy v Buenos Aires a jiný, vydělávající si tamtéž na živobytí prodejem novin. Na těchto snímcích z měst vystupuje sociální hledisko do popředí nejvýrazněji.
Ve své době zaujaly Vrázovy fotografie tím, že seznamovaly veřejnost s realitou vzdálených zemí, která se tolik odlišovala od evropské – jak přírodními podmínkami, tak historickým vývojem i sociálními vztahy.
A co Vrázovy fotografie vypovídají o životě dětí v různých oblastech světa? Souhrnně se dá říci asi toto: Úplně malé děti jsou zobrazovány vždy s matkou, v jejím náručí nebo v nejrůznějších úvazech či nosítkách na matčiných zádech.
Starší děti byly ve společnosti rozděleny podle pohlaví a velmi záhy vedeny k různým pracím – dívky k ženským, jako je např. zpracování zrní a příprava stravy, a chlapci k mužským, např. k loveckým, dovednostem.
Na závěr ještě poznámka o Vrázově vlastní rodině – Vráz žil až do svých téměř čtyřiceti let dobrodružným rozháraným životem (oženil se až v roce 1897). Přesto, nebo snad právě proto, měl k dětem velmi hezký vztah. Např. při svém pobytu na Zlatém pobřeží se ujal nemocného sirotečka, v Pekingu navštěvoval a obdarovával děti v místním sirotčinci. Sám měl děti dvě – dceru Vlastu Adélu a syna Vítězslava. Jeho láskyplný vztah k nim ilustrují přezdívky, které jim dal: Vlasta Žabulinda a Slávek Šmodrcha.
Autorkou článku je Jiřina Todorovová z Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur.
Na všechny fotografie se můžete podívat v naší galerii:
(EK)
Mimoevropské kultury 
Archeologie Historie Hudba Lidová kultura Mimoevropské kultury Osobnosti Přírodní vědy Rekonstrukce Restaurování Rukopisy a tisky Umění Vánoce Výstavy
Muzeum 3000, zpravodajský portál Národního muzea, odhaluje jedinečná tajemství. Více se dozvíte zde!
