Děti a dětství na sklonku habsburské monarchie

10.07.2013 | Mnoho členů naší společnosti chápe jako smysl lidského života zplození a výchovu dítěte. Většina rodičů o své dítě láskyplně pečuje a staví jeho spokojenost na první příčky svých zájmů. Nebylo tomu tak prokazatelně v každé době. Dodnes není přesně objasněno, jaký vztah k dětem naši předci zaujímali. Jisté je, že v průběhu staletí se vztah společnosti k dítěti výrazně měnil.

Dítě s nástupem moderní doby pozvolna přestávalo být vnímáno jako „malý dospělý“, jedinec bez právního postavení, bez zvláštních nároků a požadavků. Od konce 18. století začal být kladen větší důraz na zdraví budoucí generace, na vzdělání, na přirozený vývoj jedince, na specifické potřeby dítěte jako oděv, stravu, bydlení, hračky nebo literaturu. V souvislosti se změnami vnímání potřeb dítěte se vyvíjely i vědní obory jako pedagogika, pedopsychologie, pediatrie a další.

Během 19. století začíná být rodina s dětmi oceňována nejen jako reprodukční, sociální a ekonomická jednotka, ale i jako zázemí se silnými citovými vazbami. Z tohoto důvodu bývá 19. století označováno jako „století rodiny“. Nejbouřlivější pozitivní změny v přístupu společnosti k dítěti probíhaly od začátku 20. století. Právě proto je 20. století nazýváno „stoletím dítěte“.

Pro mnoho dětí byla rodina hlavním nebo i jediným prostředím, které je formovalo a připravilo na život. Rodiče měli právo a povinnost řídit veškerou činnost svých dětí. Matce náležela péče především o tělesnou pohodu a zdraví, otec jako hlava rodiny rozhodoval o rozumové, morální, náboženské a občanské výchově, vzdělání, zapojení se do domácích prací, správě majetku, volbě povolání a nezřídka i o vhodném životním partnerovi svých dětí. Od dětí se naopak vyžadovala takřka bezvýhradná poslušnost a úcta k rodičům.

Citové projevy rodičů vůči dětem nebyly tak zjevné jako dnes. Zvláště postava otce mnohdy budila velký respekt, zejména proto, že otec-vychovatel se uchyloval častěji k tělesným trestům než matka. Autoritu také udržoval zvyk vykání dětí rodičům, tykání se rozšířilo až po 1. světové válce.

Bylo obvyklé, že domácnost byla vícegenerační a rozšířená. Kromě bližších i vzdálenějších příbuzných (např. prarodičů nebo neprovdaných tet) mohly žít v domácnosti i další osoby jako služebnictvo, chůvy, guvernantky a vychovatelé. V řemeslnických rodinách se běžně pohybovali učni a tovaryši. Na venkově do domácnosti patřili tradičně i čeledíni a děvečky. Na začátku 20. století se prosadil model současné tzv. „nukleární“ rodiny - manželé s nedospělými a nezaopatřenými dětmi.

Členové domácnosti žili často na malém prostoru bez nároku na větší soukromí. Dětský pokoj byl až na šlechtické nebo bohatší měšťanské prostředí pouhou fantazií. Děti nejčastěji spávaly s rodiči v jedné místnosti nebo odděleně v kuchyni (leckdy na jediné posteli), kde bylo také vyhrazeno místo pro dětské hry a učení. Teprve na počátku 20. století se ve středních vrstvách společnosti ustálil zvyk vyhradit pro dětský pokoj samostatnou místnost vybavenou nábytkem speciálně vyrobeným pro potřeby dětí.

 Předškolní výchova a vzdělání

Výchova dítěte se od jeho narození odehrávala v domácím prostředí. Hlavní výchovnou roli hrála matka, v dobře situovaných rodinách byla často najímána chůva a později vychovatel/ka. Děti ze sociálně slabších rodin byly již v předškolním věku svěřovány do péče výchovných ústavů, sousedek či starších sourozenců.

Výchova dítěte se lišila nejen podle sociálního postavení rodičů, ale také podle pohlaví. Základní vzdělání v rodině s pomocí soukromých vychovatelů bylo typické nejen pro potomky šlechticů, lékařů, úředníků a dalších finančně zajištěných rodičů, ale také pro dívky, u nichž se docházení do veřejných škol považovalo za degradující. Elementární školy tedy společně s chlapci dlouhou dobu navštěvovala pouze děvčata z chudých rodin.

Původní poslání institucionální péče o děti předškolního věku bylo sociální – zaměřovala se na nejchudší vrstvy obyvatelstva. Ústavy k opatrování dětí pečovaly zejména o děti rodičů, kteří se jim kvůli pracovním povinnostem nemohli věnovat.

V průběhu 19. století se na našem území objevily tři typy veřejných předškolních institucí – opatrovny, dětské zahrádky a mateřské školy. V r. 1872 vyšel ministerský výnos o mateřských školách a ústavech jim příbuzných, dle něhož se mateřské školy staly institucemi výchovnými s posláním připravit děti na vstup do školy, zatímco opatrovny měly o děti především pečovat. Dětské jesle pak poskytovaly péči o děti nejmenší (do 3 let).

 Školní docházka

Doba vlády Františka Josefa I. je považována za období nových školských reforem. Nejdůležitějším zákonem, který upravoval poměry zvláště obecných škol, byl říšský školský zákon z r. 1869 známý jako „Hasnerův“. Do té doby se školství řídilo normou („Schulkodexem“) z roku 1805.

Reforma se týkala hlavně školství základního a mateřského. Zrušila církevní dozor nad školami a podřídila je státnímu dohledu. Povinná školní docházka byla prodloužena na 8 let, tedy do 14 let dítěte. Školu měly navštěvovat děti ze všech společenských vrstev a všech náboženských vyznání. Zákon rozšířil obsah školní výuky, vedle škol obecných zavedl pro vyšší věkový stupeň také školy měšťanské. Oba typy škol poskytovaly ukončené vzdělání a až do r. 1883 nevytvářely předpoklady pro další studium. Poté byly měšťanské školy povýšeny na školy vyšší. K dalším mimořádným opatřením patřil zákaz tělesných trestů.

Krok zpět znamenala školská novela z r. 1883 – bylo omezeno učivo, sníženy požadavky na učitele a naopak zvýšen počet žáků ve třídách. Opětovně byly zavedeny úlevy ve školní docházce. To však na významu Hasnerova zákona nic neubírá – dokladem je nejen skutečnost, že se v českých zemích podařilo zcela zlikvidovat negramotnost, ale i fakt, že u nás s menšími úpravami platila až do poloviny 20. století.

Výstava Dětský svět za císaře pána z cyklu Monarchie proběhla od 13.prosince 2012 do 29. září 2013 v Nové budově Národního muzea.

(dan)

Diskuse