Chuť tabáku jako umělecká inspirace

06.05.2013 | Dva členové Kolumbovy posádky, kteří 6. listopadu roku 1492 jako první Evropané poznali chuť rostliny Nicotiana tabacum, zcela určitě netušili, že stojí na počátku fenoménu, jenž významně ovlivní evropskou kulturu.

Cigarety to na své cestě k masové konzumaci neměly jednoduché. V 17. století hrozilo v Rusku přistiženým kuřákům bičování nebo rozříznutí nosních dírek. V Osmanské říši zase bylo trestem za kouření propíchnutí nosu přímo nebožákovou dýmkou. Papež svou bulou odsoudil kuřáctví jako těžký hřích.

Od konce 19. století je někdejší trestný čin nepostradatelnou součástí elegantního vystupování pánů i dam.

Z tabáku precizně napěchovaného do dokonale vyřezávané dýmky nebo jen tak ledabyle zamotaného do cigaretového papírku se stal způsob demonstrace společenského postavení, životního názoru nebo osobní přitažlivosti. Však i vzor všech ctností, jako je literární hrdina Kája Mařík autora Felixe Háje, v knihách popisujících jeho dospělost, kouří. Neboť kdo je ve společnosti na výši, tomu nesmí v ruce cigareta chybět. Dovedete si představit drsňáka Humphreyho Bogarta jako abstinujícího nekuřáka? Nebo éterickou Gretu Garbo jako plamennou bojovnici proti účinkům nikotinu? Zřejmě ne, protože cigarety a umělci k sobě jaksi patří.

Miniexpozice ve vstupních prostorách „Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích“ návštěvníkům přibližuje sepětí českých umělců s přitažlivým kouzlem kuřáctví. Mohou spatřit osobní kuřácké potřeby velikánů českého divadla, jako byli herci Jindřich Mošna (1837 -1911) a František Kolár (1829-1895), dramatik F. F. Šamberk (1838 – 1904) či operní pěvec Adolf Krössing (1848 -1933). Podobu těchto umělců ilustrují přiložené fotografie či kresby, například od malíře Jaroslava Maška.

Špičky na doutníky, Mošnova dýmka s hlavičkou z mořské pěny a kožené pouzdro s rostlinnými motivy, v němž se jednoduše daly uskladnit potřebné kuřácké propriety – to všechno neodmyslitelně bylo součástí osobnosti majitele. Kolár, Šamberk a Mošna patřili ke generaci ovlivněné romantismem. Ten na první místo kladl individualismus a odpor ke společenskému konformismu. Umělec měl krom excentrických a provokativních děl šokovat i svým veřejným vystupováním.

A kde jinde nalézt vhodný zdroj k zneklidnění veřejnosti, než v okázalém kouření, které se ještě v 19. století pohybovalo na hraně ilegality?

Je také třeba říct, že společenská prestiž se vytvářela nejen podle toho, jestli kouříte, ale také podle toho co kouříte. Doutník patřil k výsadám boháčů, kteří by jenom s nejvyšší štítivostí vzali do úst dýmku, kuřácký nástroj plebsu – a ve své době především umělců. Ti zase dbali na to, aby jejich dýmka byla pokud možno krásně vyřezávaná a již na první pohled si získala pozornost.

Postupem času se pel provokativnosti vytrácel a dýmka či doutník se staly věrnými druhy společných posezení umělců u vína či piva po představení. Tato tradice, kdy tvůrčím výkonem znavení herci znovuožívají při vyprávění historek a vzájemném špičkování, se ostatně udržela až dodnes.

Velké umělecké osobnosti měly své oblíbené hospody, v nichž dlouhé hodiny s dýmkou v ruce nasávaly inspiraci.

Šamberk patřil ke stálým hostům legendární pivnice u Pinkasů na Jungmannově náměstí, kde založil jednu z nejstarších stolních společností Baťulace (význam tohoto názvu se nepodařilo odhalit). Stolní společnosti byly sestavovány z předních intelektuálů své doby, kteří s kvalitním tabákem v dýmce a žejdlíkem piva u úst rozebrali svět od politiky po ženskou emancipaci. Baťulace se však velice záhy rozpadla pro nepřekonatelné roztržky účastníků hospodských sedánek.

Jeden z největších českých herců Jindřich Mošna zase většinu volného času trávil na Národní třídě v nálevně velkoobchodu s vínem u Patschů (dnešní Palác Metro). Na výstavě v Muzeu české loutky a cirkusu v Prachaticích je k vidění fotografie Mošny, sedícího s nezbytným kuřivem v semknutých rtech právě na tradičním místě svého duševního občerstvování. Tento výsostný komediální herec je však také příkladem odvrácené tváře nikotinového návyku. Pro dlouhodobé kouření onemocněl Mošna rakovinou jazyka a této chorobě posléze podlehl.

V paláci Lažanských v Bendlově kavárně se po r. 1870 kolem osobnosti skladatele a dirigenta Karla Bendla (1838 - 1897) scházel takřka celý mužský sbor Prozatímního divadla, včetně pánů Adolfa Krössinga a Františka Kolára. V mnohdy neprostupné mlze kouře mohli být stolovníci svědky horlivých debat Karla Bendla s Bedřichem Smetanou, kupříkladu o hudební deklamaci.  Bendlovu kavárnu u Lažanských pak r. 1881 vystřídala proslulá kavárna Slavia, majitele Bohumila Brázdy, dodnes otevřená múzicky naladěným duchům.

Drobná výstava v Národním muzeu - Muzeu české loutky a cirkusu v Prachaticích vás tak alespoň letmým dotykem zavede do světa proslulých umělců a jejich tabákového zlozvyku, který nezřídka způsobil i jejich smrt.

Autorem článku je Vít Pokorný z Divadelního oddělení Národního muzea. Článek je redakčně krácen.

Diskuse