Byl to můj osud...Zápisky Josefy Náprstkové

11.02.2015 | Josefa Náprstková stála dosud ve stínu svého manžela, Vojtěcha Náprstka. Novou knihu Byl to můj osud... Zápisky Josefy Náprstkové vydalo Národní muzeum. Představuje kritickou edici dosud nepublikovaných dokumentů této mimořádné ženy a snaží se přispět k objasnění důležité role, kterou sehrála ve společenském životě druhé poloviny 19. století.

Josefa Náprstková prožila svoje nelehké dětství v Praze v okolí Betlémského náměstí. Právě zde našla i práci – v osmnácti letech ji zaměstnala Annu Fingerhutová jako služku v rodinné vinopalně v domě U Halánků. Zde poznala Josefa svoji životní lásku, Vojtěcha Náprstka. Jak později napsala ve svých pamětech, dům U Halánků se jí stal osudným.

S Vojtěchem Náprstkem se Josefa seznámila ještě před odjezdem do emigrace, do které se uchýlil po revolučním roce 1848. Když se po deseti letech vrátil, Josefa už byla nejvýš postavenou služebnou v kontingentu dvou desítek zaměstnanců pivovaru a vinopalny. Matka Vojtěcha ji pokládala za svoji pravou ruku a ve všem jí důvěřovala.  Přesto jejich manželskému svazku nepřála a Josefa s Vojtěchem čekali na naplnění jejich lásky dlouhých šestnáct let. Vzali se až po její smrti.

Josefa už v době jejich známosti velmi pomáhala Vojtěchovi Náprstkovi se zřízením Českého průmyslového muzea, věnovala se i aktivitám v rámci Amerického klubu dam. Ten byl založen roku 1865 jako první ženský vzdělávací spolek v českých zemích. Náprstek byl velkým propagátorem všeho moderního: ženy podporoval nejen při jejich snahách o vzdělání, ale snažil se i o zjednodušení každodenního života pomocí posledních výdobytků techniky té doby – například představoval na veřejných vystoupeních pračku, ledničku nebo plynový sporák.

Ve všech těchto aktivitách stála Josefa po boku svého partnera a sama vyvíjela spoustu samostatných činností. Za Vojtěcha vyřizovala a udržovala i rozsáhlou korespondenci, například s českým profesorem v Indii, s lékaři na Sumatře a mnoha cestovateli, přátelské pouto ji pojilo například s Emilem Holubem. Tato korespondence neustala ani po manželově smrti v roce 1894.  Tehdy přebrala starost o České průmyslové museum, Náprstkovu knihovnu a starala se dál i o rozmnožování sbírek. Jak vzpomínali současníci, u Náprstků se i za života Vojtěcha jídávalo velmi skromně a šetřilo se na vybavení domácnosti  – ušetřené finance raději věnovali na nákupy exponátů pro muzeum.

Kniha Byl to můj osud...Zápisky Josefy Náprstkové má být i malým poděkováním ženě, která se nemalou měrou zasadila o rozvoj společenského života druhé poloviny 19. století u nás.

(dan)

Diskuse