Husitská vlajka nad Hradem

7. 7. 2015 | Oficiální státní svátky jsou často odbývány jaksi z povinnosti a bez skutečných emocí. Ne vždy tomu tak je, někdy přeci jenom překročí svůj původní rámec a stanou se ve svých důsledcích něčím nevšedním. Vyvolají veřejnou diskusi či sled událostí důležitých pro zemi. Jedním z takových byly dozajista i husitské oslavy v roce 1925.

Fotografie. Husův pomník na Staroměstském náměstí během Husovských oslav. Zdroj: Národní muzeum

Husitský odkaz se stal jednou z významných částí jakési nové národní identity. Býval využíván už v závěrečných fázích národního obrození. Mimořádně silně rezonoval především v historiografii, kde bylo husitství vnímáno jako jeden z nejslavnějších momentů českých dějin. Husitství bylo inspirací, motivem pro hrdost, projevem pokrokovosti, jedinečnosti i síly Čechů. Málokdo však na něj dokázal nahlížet komplexně. Většina občanů nového Československa byla katolického vyznání a tento rozpor byl jen obtížně překlenován, proto byl přehlížen především náboženský obsah husitského étosu.

Husitský odkaz se stal jednou z významných částí nové národní identity.

Proti Husově kultu v Československu se vymezil Vatikán, který vyjádřil znepokojení již při uzákonění svátku věnovaného v jeho očích dosti kontroverzní postavě. Jisté obavy měl papežský stolec i před blížícím se kulatém výročí upálení Mistra Jana Husa v roce 1925. Svatému stolci se skrze svého vyslance v Praze dostalo ujištění, že se oslavy ponesou ve vlasteneckém, a nikoliv protikatolickém duchu. O korektní vztahy s Vatikánem pochopitelně stál i tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš. I on na dotazy papežského nuncia a dalších představitelů církve odpovídal, že se oslavy nestanou protikatolickou demonstrací. Podobně se vyjadřovaly i další vedoucí politické osobnosti včetně prvního premiéra samostatného Československa Karla Kramáře, který se nechal slyšet: „V katolickém státě nelze oficiálně za účasti nejvyšších představitelů slavit Husa jako bojovníka proti Vatikánu.“

Fotografie. Papežský nuncius Francesco Marmaggi při nástupní audienci u T. G. Masaryka v roce 1923. Zdroj: Národní muzeum

Obavy katolické vrchnosti byly opodstatněné, neboť většina zdejších politických stran se stavěla za odluku církve od státu, samozřejmě za podpory a aktivního spolupůsobení Hradu. Postoj prezidenta republiky T. G. Masaryka a jeho angažování se v oslavách byl faktor, který šlo jen těžko přehlédnout. V Masarykově pojetí a pohledu na české dějiny byl katolicismus cizím elementem, který by neměl být součástí české (potažmo československé) národní identity. Ostatně se také Masaryk svého času stal iniciátorem vzniku Československé církve husitské. Prezident měl vysokou autoritu a disponoval značnou mocí, jimiž vyzbrojen často vstupoval nejen do diplomacie a veřejného života, ale i do každodenní politiky. Často dělal také svoji vlastní politiku bez přihlédnutí k situaci a konzultace s představiteli vlády. Hrozilo, že tak učiní i tentokrát a k obrazu svému promění nebo pozmění charakter oslav. Mnozí duchovní a vatikánští diplomaté se obávali dalšího oslabení pozice katolické církve a opětovnému rozjitření antiklerikálních nálad v dosud stále ještě mladé republice.

Papežský nuncius Francesco Marmaggi dokonce na protest proti vyvěšení husitského praporu opustil Prahu.

T. G, Masaryk si nakonec skutečně nenechal ujít příležitost angažovat se v oslavách, a způsobil tak vrásky na čelech nejen vatikánských diplomatů, ale i domácích politiků. Nejenže nad oslavami převzal prezident záštitu, ale naplno se přihlásil k Husově odkazu tím, když nechal na Pražském hradě vyvěsit vlajku s rudým kalichem. Vlající symbol nad oficiálním sídlem hlavy státu velmi rozhořčil církevní představitele. Papežský nuncius Francesco Marmaggi dokonce na protest proti tomu opustil Československo. Z nastalé situace se snažily těžit antiklerikální strany a rozdmýchávaly protikatolické vášně ještě mnohem více. To samozřejmě dále prohlubovalo znepokojení církevních hodnostářů. Soukromá iniciativa prezidenta tak způsobila diplomatický incident, který na Československo nevrhal právě nejlepší světlo. Ministr zahraničí a vládní zástupci v Římě se museli činit, aby na diplomatickém poli zmírnili škody napáchané touto aférou. Svatý stolec však musel vypozorovat, že československá společnost zdaleka není tak radikálně naladěna proti kléru jako v převratových dobách. Objevovaly se protesty občanů vůči podobnému kurzu. Aféra pak v konečném důsledku posílila lidovce, neboť při zostřující se rétorice levicových stran k nim přitáhla voliče, kteří se nyní obávali o budoucnost katolické církve v Československu. Vše ještě vyústilo v přijetí vládní rezoluce, která slibovala, že napříště se oslavy budou odbývat bez státní patronace. Zakrátko se tedy diplomatická situace uklidnila do té míry, že mohl být připravoven i Modus vivendi, který měl ukotvit vztahy katolické církve a státu. Dokument po oboustranných ústupcích vešel v platnost v roce 1928.

Fotografie. Papežský nuncius Francesco Marmaggi a jeho sekretář Antonio Arrata. Zdroj: Národní muzeum

Oslavy od té doby už nikdy neprovázely takové emoce, jako v roce 1925. Hus a husitství má však stále místo v české národní identitě, výročí jsou nadále připomínána a u příležitosti toho letošního šestistého byla pro veřejnost připravena také výstava Husovské unikáty ze sbírek Národního muzea (1415-2015), která potrvá až do 12. července 2015. 

Autorem článku je František Štambera z Oddělení novodobých českých dějin Národního muzea.


 

Kam dál?

VIDEO: Husovské unikáty

Jenský kodex

Husovská výstava ve stínu války

 

 

(EK)