Trampové v Národním muzeu

12. 10. 2016 | Etnografické oddělení Národního muzea se kromě tradiční lidové kultury věnuje i lidové kultuře 20. a 21. století ve všech jejích podobách. Mezi těmito moderními sbírkovými fondy patří k největším fond trampingu. Byl zřízen přibližně před sedmi lety a v současnosti obsahuje přes 5000 předmětů, které dokumentují vývoj československého trampského hnutí. Zastoupeny jsou v něm trampské vlajky, umělecké výtvory či součásti oděvu a vybavení do přírody, ale také četné dokumenty, které dokládají více než stoletou tradici trampování – zejména deníky a kroniky.

Fotografie. Kronika SOB White River. Zdroj: Národní muzeum

Jednou z kronik, které určitě stojí za zmínku, je kronika Spojených osad Bílého potoka (White River). Muzeu ji prostřednictvím spolku Naše muzeum daroval Jaroslav Nekuda – Dick z brněnské osady Monzun.

Fotografie. Kronika SOB White River. Zdroj: Národní muzeumKronika původně vycházela jako osadní časopis vydávaný v jednom výtisku a později byla svázána dohromady. Mapuje vznik a činnost sdružených trampských osad Osmahláci, Margaretta, Wood Boys a White River na Bílém potoce u Veverské Bítýšky, kromě vlastních informací o jejich činnosti je v ní ale možné najít třeba i povídky nebo poezii. Spojené osady Bílého potoka byly založeny 25. 11. 1934. Jedním z důvodů tohoto sjednocení byla i chuť oživit ospalý místní tramping, ve kterém prý bylo "cosi shnilého a tímto shnilým byla naprostá nečinnost, jíž každá chajda vynikla". Osadníci začali hned plánovat hraní divadla, utvoření vlastního hudebního souboru i pořádání sportovních podniků a trampských večerů přístupných široké veřejnosti. Vystupování na takových akcích pro ně bylo nejen příležitostí, jak přilepšit osadní kase, ale také šancí představit tramping v dobrém světle.

Mezi členy Spojených osad Bílého potoka byli chlapci i děvčata, ačkoli zejména ta se musela díky přehnaným zvěstem o nemravném životě trampských osad potýkat s řadou předsudků.

Fotografie. Jiřina z T. O. Osmahláci. Zdroj: Národní muzeumPíše o tom ostatně i Jiřinka Osmahlačka na stránkách kroniky: "Proč trempuji? Snad bych odpověděla: Proto, poněvadž miluji přírodu a chci jí být co nejblíž. Možná, že to později pochopí víc lidí a nebudou už odsuzovat nás děvčata, že trempujem. (…) Ono se řekne, že jsme rovnoprávné s muži, ale to bude ještě hodně dlouho trvat – a vůbec myslím, že rovnoprávné nikdy nebudeme. Když dívka chce jít na noc na chatu – aby byla také přítomna všem těm krásám, jež sebou přináší uhasínající i probouzející se den, aby slyšela ten krásný ranní koncert všech ptáčků doprovázený bubláním potůčku, aby viděla tu krásnou přírodu, když se také ke spánku ukládá, ten mohutný, posvátný klid noci, kdy tisíce ohýnků zazáří na blankytné obloze – tu je u lidí tím nejšpatnějším člověkem: „Trampulenou.“ Tím je řečeno vše. Řeknou: „Ona chodí s trampama“ - ohrnou nos a to stačí. U mnohých lidí to totiž znamená, že je člověk ztracený a u děvčete zvlášť /děvčatům se nic neodpustí/ - že je to dívka zkažená".

Fotografie. Fotografie osadního sboru. Zdroj: Národní muzeum

Mužským členům osady zase život komplikovala povinná vojenská služba, která je často od jejich původní záliby odvedla. Do trampingu také pronikaly dobové politické spory, zejména snaha komunistů o agitaci mezi trampy. Jeden z členů si například posteskl, že osadníci od Bílého potoka jsou snad jediní, kteří ještě jezdí ven za romantikou a jediný osadní klub, který ještě není politicky orientován.

Přes všechny nesnáze žil ale Bílý potok čilým životem, Osadnici se přátelili s rodinou Veselých, která měla poblíž statek, pořádali četné kulturní a sportovní akce a někteří z nich dokonce na trampský způsob cestovali po Evropě. Prvotní vzepětí jim sice nakonec nevydrželo a Spojené osady Bílého potoka jako spolek v roce 1936 zase zanikly, jednotlivé chaty ale přetrvaly a dál sloužily bývalým členům, kteří si je zamilovali.

Vojna a tramp
Zobin z T. O. White River


Kopie. Kromě zápisů písní a poezie se občas v kronice obejvily i recesistické divadelní hry. Zdroj: Národní muzeumSkoro na každé chajdě
se ňákej trempík najde,
že zalíbí se eráru

a seberou mu kytáru.

Přes rameno mu daj břízu
vlejí do něj novou mízu.
Tento volný „lesa pán“
plazí se po zemi jako kmán.


Místo chajdy má kasárny
nu a pak už to má marný
vojna jako řemen začne
a dny jsou pak nějak vláčné,
na všechno hochu milý
vzpomínky ti jenom zbyly.


Když pak venku držíš stráž
na svou chajdu vzpomínáš
i na dívku co ráds' měl
pro vojnu si zapoměl.


Vím, že brachu není to med
kolikrát bys zdrhl jim hned,
zvykneš si však po čase
jinak tě daj do base.


Netrvá to však sto let
srdce přestane tě bolet
až zas přijdeš mezi nás
s klidem řekneš:
„vzal to ďas!“

 

Autorem článku je Jan Pohunek, vedoucí Etnografického oddělení Národního muzea.


 

Kam dál?

Dotkni se venkova

Historie dětských pantoflíčků

(EK)

Historie